29. kapitola - Takhle to nesmí skončit (4. část)

30. května 2008 v 19:26 | Lirael |  Natáhni ruku a dotkni se hvězd
Nakonec jsem se rozhodla, že vám sem další část přecejen hodím... Zdaleka to ale ještě není konec... Zoufale jsem včera přemýšlela, jestli nakonec ještě nenapíšu epilog.
Každopádně se budu snažit, aby cokoli dalšího (ať už epilog, nebo část) přiletělo co možná nejdřív. Samotnou už mě to natahování přestává bavit...
Ne, příští část už by měla být ta poslední...
Z téhleté mám smíšené pocity, někdy se mi hrozně líbí, místy vůbec... Ale nějak se mi nechce v tom nic měnit, takže to nechám tak, jak to je. Nemám zrovna přepisovací náladu. Vlastně ani tu psavou... Dneska jsem měla spíš náladu na film... Už jsem koukala na Step Up a vypadá to, že se budu muset kouknout na něco dalšího... Nemám s kým jít ven a samotný se mi nechce... Takže mám tak trochu náladu pod psa, protože se mi nechce ani sedět doma...
Doufám, že vás ale kapitola nezklame. Přeju fajn počtení.
P.S.: Tahle kapitola možná vypadá na první pohled krátce, ale má jen o několik málo slov méně než ta předešlá (o 40).

__________
Sotva se od Marka zase odkloním a přestanu stát na špičkách, překvapeně se na mě zadívá. Celá zrudnu a nejistě se na něho usměju. Marek mi úsměv oplatí a v tu chvíli je mi jasné, že odteď je mi už všechno jedno. Ať si to vyhodnocení vyhlásí sami. Já, já teda nikam nejdu. Co je mi ostatně po tom? Jako ve snu si všímám, že se ke mně Marek naklání a během několika málo vteřin mě sám políbí. Jízlivý hlásek v hlavě se mi posmívá, ale mně je to jedno. Teď je už vážně jedno snad úplně všechno.
Bůhví kolik času uplyne od chvíle, kdy jsme se začali objímat. Bůhví, kolik zrnek prachu se přenese na metry daleko, nebo kolik vody v řekách uběhne. Teď jsem to jenom já a Marek... A nic jiného prostě neexistuje. Z jeho polibků se mi motá hlava. Připadá mi, že líbá snad ještě líp než poprvé, kdy mě políbil a já neměla sílu se bránit.
"Počkej," zašeptá Marek, sotva se ode mě na chvíli odtáhne.
"Na co?" ušklíbnu se na něj a pomalu se k němu zase začnu naklánět.
"Musíme jít dolů," odvětí Marek prostě.
"Co dole?" zeptám se mile a pohledem stále visím na jeho rtech. Asi se ze mě stal blázen. Je legrační, jak málo stačí, aby se člověk začal chovat, jako kdyby jím byl. Nějak si ale nemůžu pomoct. Celá soutěž je mi teď naprosto volná, chci být jenom s Markem, s nikým jiným. Vyhlídka cesty do Anglie mě nezajímá o nic víc... Mlhavý obraz Londýna se mi rozplývá před očima a jediné, co jsem teď schopná vnímat, je kluk, který na mě upírá svůj pátravý pohled a k mému nevýslovnému otrávení vůbec nevypadá, že by se mě v příštích několika vteřinách chystal políbit. Když už mi začne připadat, že se ke mně zase chystá naklonit a pomalu začnu zavírat oči, Marek mě jenom vezme za ruku a neúprosně, i když to není nijak nepříjemné, mě táhne někam pryč.
"Kam jdeme?" zasměju se mu do ucha, sotva vkročíme na první ze schodů prostupujících všemy patry školy a končících nedaleko tělocvičny. Chvíli poslouchám ozvěnu vlastního hlasu a šklebím se jako blázen. Vlastně... Proč jako?
"Do tělocvičny," opoví stručně Marek a začíná sbíhat po schodech se mnou v těsném závěsu. Ale já do tělocvičny nechci. Nechci slyšet vyhlášení, kde mi akorát tak oznámí, že ta dvojice před námi to celé vyhrála. Nechci pak poslouchat všechny ty utěšující řeči ostatních. Nechci snášet posměšné pohledy té nafrněné holky. Nechci vidět Sýkorovo zoufalství a ani nijak netoužím po zjištění, že jsme nebyli tak skvělí, jak to mně osobně připadalo. Nikdy v životě jsem nezpívala tak jako dnes večer a je mi jasné, že už tak dobře nikdy ani zpívat nebudu... Když mi teď někdo vmete do obličeje, že jsem nebyla dost dobrá... Tak se asi na místě složím... Ne, že bych byla citlivka a tak... Jenom by mě to tak naštvalo... Já vím, že bych měla jako všichni ostatní před nějakým rozhodujícím oznámením říkat, že určitě nevyhraju, a že by měl vyhrát někdo jiný... Ale já to tak prostě necítím. Tady už nejde o nic jiného než o to první místo. Když budu druhá, nebo dvacátá, vyjde to nastejno... Já chci ale být první... Vím, že je to sobecký, ale já to prostě těm ostatním nepřeju... Bylo by to pro mě jako veřejné prohlášení a doporučení, abych se svým nejmilejším koníčkem sekla, protože mě předběhla nějaká fuchtle, která si o sobě myslí, že je reinkarnace Kleopatry nebo tak něco. To bych vážně nerozdejchala. Raději bych zůstala o několik pater výš v Markově objetí... No, asi jsem jenom jedna polovina dvojice, která by byla raději tam. Marek mě totiž neoblomně dotáhne až před dveře tělocvičny.
Ve chvíli, kdy ještě nevidím dovnitř, ale dveře jsou už nadohled se ozve formálně zdeformovaný hlas Sýkory: "Prosíme všechny diváky, aby se opět usadili na svá místa. Za několik málo okamžiků vyhlásíme vítěze soutěže. Soutěžící, ať se seřadí na pódiu ve stejném pořadí, ve kterém zpívali. Děkujeme." Skoro to zní jako takový to nudně stejný nahraný hlášení v tramvaji... Připadá to tak jenom mně, nebo si Sýkora vážně hraje na velkou soutěž? Je o něm známo, že si potrpí na tyhle formality, ale přecejen se u toho normálně chová jako dětinský blázen - teď mluvil spíš jako nějaký vycvičený tiskový mluvčí některého z politiků, kterému předtím, než ho zaměstnali, nejspíš dočista vymyli mozek. Bůhví, kam se poděl ten rádoby moderátor.
Sotva vejdeme do dveří, naskytne se nám ukázkový výhled na celý provizorní sál. Z pódia jsem si nevšimla, kolik je tady lidí... Tušila jsem, že jich nebude málo, to ano, ale světlo, které mi svítilo do očí, bylo přecejen silnější. Viděla jsem jen několik prvních řad. Místa porotců teď zejí prázdnotou... Najednou se mi zase začíná ozývat známá bolest břicha, která mě normálně chytá jenom v čekárně u zubaře... Sakra... Na pódium se pomalu trousí dvojice vycházející ze zákulisí, podporou je jim tichý potlesk několika málo diváků.
"Měli bysme tam jít," podotkne Marek tiše po chvíli stání ve dveřích a pozorování všeho kolem.
Místo odpovědi jenom souhlasně zabručím, společně vcházíme do uličky vedoucí až k pódiu. Nervozita mě každým krokem pohlcuje víc a víc. Je mi dopředu jasné, že na sebe zaručeně strhneme pozornost všech v tělocvičně, když vylezeme na svá místa po schodech z hlediště, ale nemáme moc na výběr. Postupně se na nás otáčejí nechápaví diváci sedící políž uličky. Pár metrů před schody mě Marek vezme za ruku, já sama se ještě jednou zhluboka nadechnu a potom ruku v ruce vcházíme do ostrého světla mezi naše soupeře, zaujímáme naše místo a oba se snažíme tvářit tak nenápadně, jak jen to jde, což je vzhledem k naší situaci celkem složité. Několik soutěžících na nás zůstává nechápavě zírat, ale nikdo nic neříká. Markův povzbudivý stisk ruky mě trochu uklidní. I když nedokáže zmírnit křeče, které mi zamlžují normální vnímání okolí. Vážně si připadám, jako kdybych se měla v několika přištích minutách posadit na nepříjemně známé zubařské křeslo a uslyšet ještě nepříjemnější zvuk vrtačky. Nad touhle představou se jenom s odporem otřesu. Zubař je prostě moje noční můra.
Uběhne několik minut, během kterých se spouta soutěžících nejistě rozhlíží kolem a hledají sebemenší známky, že už začne vyhodnocení. Mezi obecenstvem panuje celkem hlasitý hovor. Nikomu z nich zřejmě nepřekáží, že právě jejich žvatlání může být příčinou, proč se ještě nezačalo. Napětí je nervydrásající a šum linoucí se z hlediště ho jenom umocňuje. Jak ráda bych se na místě otočila a rozběhla se pryč. Kamkoli. Ale hlavně daleko od tohohle nervózně postávajícího davu spolužáků, jejichž hlavou teď asi běží ty samé myšlenky. Dívky většinou upírají oči na podlahu, některé se nervózně koušou do rtů, jiné se bázlivě rozhlíží kolem sebe s pohledem týraných zvířat. Vlastně jsem na tom oproti některým z nich celkem dobře... Jedna z dívek před chvílí vážně seběhla z pódia a bez jediného slova odpelášila uličkou, chudák její partner.
Je tady ale i jedna příšerně samolibě se tvářící dívka. Ta dívka, která zpívala před námi. Měří si mě kritizujícím pohledem plným nadřazenosti a ohrnuje nade mnou nos. Podle toho, jak ji její partner oslovuje se jmenuje Andrea. Sedí mi to k ní... Tváří se totiž tak přátelsky, až to bolí. Žádnou jinou Andreu neznám, takže si tohle jméno ihned spojuji s nechutně povýšeneckým výrazem a s příšerně do očí bijícím sebevědomím. Jo, odteď se mi to jméno už nikdy nebude líbit, protože si ho vždycky spojím s ní. Ale samo o sobě by mi ani nevadilo... Aspoň doteď. Teď mi ale vadí. Proboha, co to tady melu?! Dobrý, to zvládnu. Stačí jeden jediný pohled drahé Andrey a moje odhodlaná a statečně pronesená myšlenka se změní na: Fajn, nezvládnu. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. To zvládneš... Proboha já mluvím sama se sebou! Jsem blázen. Jsem naprosto nenávratně, ale zato úplně, mimo. Nervózně se rozhlížím kolem. Na chvíli se zastavím pohledem i na Markovi, kterému se na čele rýsuje jedna vráska. Ve chvíli, kdy mě uvidí, ale vráska rázem mizí a nahrazuje jí úsměv. Láskyplný úsměv určený jen a jen mně. Nejistě mu úsměv oplácím a po chvilce se zase topím ve vlastních urážkách. Určitě jsem vypadala jako kdyby mě bolely zuby, ne tak mile jako on. Rychle se od něho odvracím a zadívám se do obecenstva. Pohledem se střetnu s Klárou. Její natěšený a zároveň zvědavý výraz mluví za vše. Tázavě se na mě zadívá a očima zakoulí k Markovi. Cítím, jak červenám a sotva znatelně přikývnu. Klára se na mě spokojeně zašklebí a hned se zase otočí k Filipovi sedícímu vedle ní. Ten chvíli ještě upírá ten svůj vševědoucně jízlivý pohled na mě, několikrát zahýbe s obočím nahoru a dolů, naposledy se ušklíbne a začne se zase věnovat Kláře. Na Zuzčiném místě teď sedí nějaká postarší paní, která vypadá, jako kdyby se sem dostala omylem. Nepatrně se pousměju. Připomíná mi babičku.
V tom zaznamenám jakýsi ruch vpravo od sebe. Prudce se tam otočím a při zjištění, co se děje, mi nepříjemně začne bušit srdce a křeče v břiše se ještě zesílí - porota jde na pódium. Připadám si jako u soudu... Až na to, že tady nemám šanci ocitnout se do pěti minut v poutech, pokusím se sama o vtip. Nijak mi to ale nepomůže. Připadá mi, jako kdyby se zpomalil čas. Ta chvíle, než porota dojde doprostřed, mi připadá jako věčnost. Vnímám každý ze svých nádechů a výdechů a zároveň každý z dunivých kroků poroty. Tohle je na mě moc... Ve chvíli, kdy si myslím, že to už vážně nevydržím, mě Marek jednou rukou obejme kolem ramen. Vděčně se na něho zadívám a pokusím se o úsměv, i když je mi předem jasné, že v tomhle rozpoložení, to jako úsměv vypadat nebude. Šum v obecenstvu rázem utichne, a to mě přinutí podívat se zase na porotu.
Sýkora se tváří tak vážně, jako nikdy. Ředitel se naopak snaží působit okázalým způsobem, jako vždy. Ostatní porotci stojí v hloučku za nimi a nikdo nijak nevyčnívá. Sýkora vlastně vyčnívá jenom díky své prostorové výraznosti. Ředitel si jedním hlasitým odkašláním pročistí hrdlo a ujme se mikrofonu, "Ještě jednou, dobrý večer." Odpovědí mu je nejistý potlesk, aspoň si tak na chvilku připadám jako ve škole a ne jako na nějaké hromské soutěži točené komerční televizí, kde na člověka míří stovky kamer. Naše škola = skoro žádný potlesk. Holt zvuk domova, ušklíbnu se. Ředitel rukou naznačí, aby se diváci ztišili (já sama se jenom podivím nad jeho překypující strojeností, a to mi připadal normální). "Nadešla chvíle, na kteoru všichni zajisté čekáte celý večer. Poprosím pana Sýkoru, aby ještě jednou zopakoval jména všech soutěžících." Fajn, zase si připadám jako v přímém přenosu komerční televize. Sýkora se chopí mikrofonu, mile se na nás všechny zašklebí a začne postupně představovat všechny přítomné (v případě dívky, co utekla, i nepřítomné). Při přečtení jména dvojice se jmenovaní vždycky ukloní a obecenstvo je obdaří potleskem. Když zaslechnu svoje vlastní jméno, zase mi začne být mdlo. Stejně jako všichni ostatní, s Markem postoupíme jeden krok dopředu, ukloníme se a zase se vrátíme do řady. Když potlesk určený nám ne a ne doznít, vzedme se ve mně vlna spokojenosti. Najednou si začínám připadat skoro tak nafoukaně, jako drahá Andrea stojící hned vedle mě. Marek se taky spokojeně směje a potlesk nakonec utne až netrpělivý ředitel. Už mi není tak hrozně jak předtím, teď se vlastně na vyhlášení docela těším. Já vím - nesmím to zakřiknout.... Jenže já nám na to až moc věřím a ten potlesk mě v mém úsudku jenom utvrdil.
Když Sýkora dočte i konec seznamu, vrátí mikrofon řediteli a zase se postaví k skupince porotců. Ředitel si znovu odkašle. "Soutěžící, odeberte se zpátky do zákulisí," řekne nám. Všichni se po sobě mírně udiveně podíváme, ale během chvíle už stojíme v nářaďovně. Nikdo netušil, že nás pošlou pryč.
"Co to jako mělo bejt?" vyhrkne pobouřeně jeden z hiphoperů.
Hned po jeho posměšné poznámce se zákulisím prožene vlna nadávek ostatních nespokojených soutěžících. Marek se na mě jenom nejistě otočí, ale nic neříká. Tváří se spíš pobaveně než pobouřeně. Nechápu zbytek... Připadá mi, že je zbytečný takhle se rozčilovat... Sice je fakt, že celá tahle soutěž je něco většího, než kdokoli čekal, ale je jenom ředitelův problém, že školu do tohohle humbuku přihlásil, on to musí nějak ukočírovat. Mně to může být koneckonců jedno, já už svoje odzpívala... A když bysme do dalšího kola nepostoupili, tak aspoň s vědomím, že jsme udělali, co jsme mohli. Netuším, proč je tahle prkotina tak naštvala, vždyť je spíš legrační, jak se ředitel se Sýkorou snaží. A mně osobně stání na pódiu v nepříjemné záři světel nijak nechybí. Je sice fakt, že nám prakticky nikdo neřekl, co máme dělat a ani to, jak to bude všechno dneska večer probíhat... Ale kvůli tomu se snad nemusí hned tak rozčilovat, ne?
Až teď si uvědomuju, že mě Marek pořád drží kolem ramen. Přetočím se k němu čelem, on to rychle pochopí, usměje se na mě a jeho ruce mě rázem objímají kolem pasu, svoje obtočím kolem jeho krku. Místo toho, abych mu úsměv oplatila, se postavím na špičky a sama ho začnu líbat. Zpětně se vůbec nechápu... Jak jsem ho mohla ignorovat? Jak jsem se mu mohla nevrhnout do náruče? Čím jsem se to praštila do hlavy, že jsem mu dala kopačky? Kopačky? No vážně, našli byste většího magora než mě? Silně o tom pochybuju...
 


Komentáře

1 Kolda Kolda | E-mail | Web | 30. května 2008 v 21:12 | Reagovat

JO! největší magor sem tady já!!! i když, magor by asi nebyl závislej na téhle povídce, protože tady je k závislosti fakt důvod! JE UŽASNÁ!!!!!!!!!!!!!!!!! (newim, jak to zní tady, ale v hlavě mi to znělo dobře XD )

2 Lirael Lirael | Web | 30. května 2008 v 22:36 | Reagovat

Mně to zní taky dobře, něco takovýho se totiž čte jenom skvěle. :) Děkuju. ;)

3 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 31. května 2008 v 9:59 | Reagovat

no konečně se dali dohromady xD skvělá kapitola, pardon, část kapitoly, už se moc těším (i lastně netěším, když je to poslední) na tu další:))))

P.S.: Doufám, že máš pro nás připrávený něco dalšího :)))

4 Alienor Alienor | 2. června 2008 v 19:34 | Reagovat

Sakra kdy už se dozvíme, jak to dopadne??? Teď jsem strašně napnutá!!!! Ale jinak opět úžasný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.