24. kapitola - Věř mi

4. května 2008 v 10:10 | Lirael |  Natáhni ruku a dotkni se hvězd
Ták jo, kapitola je hrozně krátká a připadá mi, že je to hrozně krkolomně napsaný... Ale teď to nějak neumím napsat jinak.
Kdyby vám to připadalo ze začátku divný.... Tak se nedivte, protože je to z pohledu Kláry. Minule jste se Marka docela lekli, takže na to upozorňuju předem.
Dneska už asi určitě nová kapitola ani nic jiného nepřiletí, protože musim napsat čtenářák a aspoň trochu se podívat na učení, protože po tom týdnu mi tady leží hromada sešitů na opsání. - Holt nedělní idylka...
Tak mi držte palce, ať to překousnu.
Ale u toho držení palců si kliďánko můžete přečíst novou kapitolu.
P.S.: Nesnáším vymýšlení názvů kapitol, většinou mi totiž připadají dost debilní...

_________________
Běžím ulicí a poslouchám ozvěnu svých kroků. Když konečně vběhnu do ulice, kde je Markův dům, zpomalím, protože sotva popadám dech. Cesta mi předtím přišla od pohledu krátká, ale teď mi připadala až nesnesitelně dlouhá a krokolomná. Je hrozné vedro, takže už se těším, až se dostanu do vytouženého stínu. Svlékám si mikinu a sama sobě nadávám, že jsem ji nenechala u Filipa doma. S mikinou v podpaží a naprosto vyřízená zmáčknu zvonek na zídce hned vedle branky. Přerývavě oddechuju a pomalu stoupám po schodech. Ještě než ale vyjdu až ke dveřím, stojí v nich Marek s mojí taškou přes rameno.
"Dík, žes přišla," řekne Marek. "Nechceš nějakou vodu, nebo tak?" zeptá se starostlivě.
"To je dobrý," zamumlám namáhavě, sotva dojdu až k němu.
"Půjdeš dovnitř?"
Jenom přikývnu a beze slova následuju Marka do haly. Je tady příjemná zima. Nakonec jsem i ráda, že mám mikinu s sebou. Oproti venkovnímu vedru je tady úžasně. Marek mě vede ke křeslům pod oknem a sám si na jedno z nich sedá.
"Tak spusť, co bylo, když jste zůstali sami?" zeptám se nedočkavě. Dýchá se mi už daleko lépe.
"No, vlastně skoro nic," řekne smutně.
"Ou," hlesnu. "Fajn, tak mi aspoň řekni, co se dělo..."
Marek se zadívá někam dozadu ke schodišti vedoucímu do prvního patra, odkašle si a jasným hlasem mi začne dopodrobna vyprávět. S každým slovem narůstá moje chuť Sáře něco provést. Nechápu, proč od sebe Marka tak odhání, když ho má sama evidentně plnou hlavu. Ani náš pokus o vyprovokování v podobě Zuzky nám nevyšel.
"A co ti řekla, potom, cos jí políbil?" zeptám se zvědavě, protože si nedokážu představit, že by se Markovi podařilo někoho jako je Sára umlčet jediným polibkem.
"No, zaječela na mě něco jako, co si jako myslím, že dělám... Pak neřekla už nic, jenom jsme zkoušeli."
Překvapením ztuhnu a s pusou dokořán zírám před sebe.
"Co je?" zeptá se Marek a nejistě si prohlíží výraz mého obličeje.
"Ona byla zticha? Sára?!" zeptám se nakonec.
"No, jo... A co jako?"
"To je u ní dost divný," řeknu po pravdě. "Nic jinýho neudělala? Jenom zaječela a pak jste začali zkoušet?"
"No ještě do mě vrazila, když šla k židli," přizná Marek udiveně nad faktem, že je něco takového důležité.
"Aspoň něco," ušklíbnu se.
"No jo, ale já kvůli tomu, cos mi říkala, čekal minimálně nějakou žárlivou scénu jak vystřiženou z telenovely," zamumlá Marek.
"To já taky," přiznám.
"Mluvily jste spolu nějak o tom, že chodím se Zuzkou?" zeptá se ještě Marek s nápadně patrnou nadějí v hlase.
"Trochu jo..." přikývnu.
"A?"
"Sára říkala, že seš jí úplně ukradenej, že na tebe nemá smlouvu a ani po ní netouží, že tě nemiluje, ale faktem zůstává, že Zuzkou nijak nadšená nebyla."
"Aspoň něco," usměje se trpce Marek.
"Věř mi, ona tě miluje," ujistím Marka.
"Jak si tim můžeš bejt tak jistá?" zvedne Marek pohled zase na mě.
"Pamatuješ, co mi tenkrát všechno řekla, když jsem si s ní sedla do lavice?"
"No... Asi jo... Tak nějak."
"Tak se neptej, přesně tohle všechno mě v tom ještě ujistilo. Navíc je do tebe podle mě blázen už dávno," usmála jsem se na něj povzbudivě. "Vždyť žárlila i na mě, když jsem na tebe podle ní až moc koukala."
"Třeba jo, ale třeba taky ne..." povzdechne si Marek.
"A jak to zvládáš se Zuzkou?"
"No, spíš přežívám... Ona je šílená..."
"Dokážu si to představit," uchichtnu se.
"Já to nevydržim... Rozejdu se s ní..." řekne Marek pomalu.
"Ne, to nemůžeš, vždyť Sára už žárlí... Vydrž to ještě do soutěže, aspoň to zkus."
"Ty si vážně myslíš, že mi tohle sebetýrání nějak pomůže?"
"Jo," kývnu. "Věř mi, Sára nevydrží nic ti na to neříct dlouho..."
"Ach jo..." povzdechne si.
"Hele, když už jsem tady, nedal bys mi přečíst tu pravou písničku?" zeptám se ho natěšěně.
"A nebude jim divný, že jsi tady tak dlouho?"
"Možná jo, ale já cestou něco vymyslim, to bude v pohodě... Hlavně mi to dej přečíst," zaprosím znovu.
"Tak jo," usměje se. Čekání mi nijak nepřekáží, protože to určitě bude stát za to. Už dlouho jsem po něm chtěla, aby mi ji dal přečíst, ale on mi to nechtěl nosit do školy, aby náhodou Sára něco nazehlédla. Říkal mi, že pravou verzi Sáře před vystoupením nehodlá ukazovat. Hrozně se těším, jak na to bude reagovat. Po chvíli slyším vrzání schodů, Marek se vrací do haly a v ruce třímá popsaný papír. Místo toho, aby mi ho ale hned podal, se zarazí.
"Proboha, co je? Dej mi to už přečíst..." zaprosím nedočkavě.
Marek mi papír neochotně podává a ještě dodá: "Ještě to nikdo nečetl..." Ale já už ho nevnímám, protože jsem příliš zabraná čtením. Koutkem oka zahlédnu, že Marek si sedl zpátky do křesla. Oči mi hladově jezdí po papíře a úsměv se mi čím dám tím víc rozšiřuje. Když písničku dočtu, už je mi naprosto jasné, že ti dva mají soutěž předem vyhranou.
"No?" zeptá se Marek nervózně, sotva odtrhnu oči od písničky.
"Je to úžasný," vydechnu.
"To jako vážně?" usměje se nejistě.
"Naprosto, sice to není zrovna styl hudby, kterým bych měla napěchovanej přehrávač, ale samo o sobě je to skvělý," ujistím ho.
"Tak děkuju," zašklebí se na mě Marek.
"Jsem hrozně natěšená na to, jak Sára potom zareaguje..."
"To já taky."
"To bude v pohodě, na tohle snad ani nemůže reagovat podrážděně," pousměju se.
"No já nevim," namítne Marek.
"Proč?"
"Přece jenom - je to Sára," podotkne se smutným úsměvem.
"No tak, nech toho. Vy jste oba dva úplně stejně zaseklý, nebo co..." zasměju se. "Ale asi bys měl vědět jednu věc," vzpomenu si. Marek se na mě tázavě podívá, ale mlčí. "Sáře je ta falešná písnička trochu podezřelá..."
"Jak jako?" znervózní Marek.
"Myslí si, že ty části, který zpíváš ty jsou podivně nedodělaný..."
Na Markově tváři zase hraje klidný úsměv, "Ještě aby se jí to líbilo, vždyť jsem to napsal za necelou půl hodinu... I tak - nemohl jsem to přece "hledat" dýl, to už by jí bylo až moc podezřelý."
"To je fakt," uznávám. "Měla bych už jít, jsem tady víc než hodinu," podotknu při pohledu na nástěnné hodiny na protější zdi.
oOooOooOo
Klára byla vtahu něco přes půl druhé hodiny. Než se vrátila, naskytla se mi možnost pozorovat bráchovu postupně narůstající hysterii. Nejlepší na tom všem byla žíla na jeho krku, která mu vždycky pulzuje jenom když už je hodně nasr- ehm - naštvanej. K idylce mi chyběla jenom velká mísa popcornu. Po půl hodině brácha začal přecházet po obýváku. Po hodině už každou chvíli lítal k oknu a vyhlížel. Po hodině a čtvrt už přebíhal i ke vchodovejm dveřím a po další čtvrthodině začal lítat kolem dokola jak blázen a ještě něco nesrozumitelně mlel. Málem už začal hledat tátovu vzduchovku, ale nakonec mu v tom zabránila Klára, která se najednou objevila ve dveřích s úsměvem od ucha k uchu.
"Kdes byla tak dlouho?" vyjel na ní místo pozdravu Filip.
Já jenom pokrčila rameny a povzbudivě jsem se na Kláru usmála.
"Pro tašku, ale Marek mi strašně dlouho neotvíral," začala omluvně Klára. "Kdybych v tý tašce neměla ten dárek pro mámu, ani bych se pro ní nevracela, ale takhle... Mamka má dneska narozky, nemůžu jí říct, že jsem si někde nechala tašku s dárkem, to by mi asi moc nevěřila."
To, že se mi Klára o žádnejch máminejch narozkách ani slovem nezmínila, jsem radši tak nějak zamlčela, protože Filip vypadal i sám na sebe dost rozběsněnej. Ale Klářinu výmluvu strávil celkem v klidu... V překladu - ani ne do pěti minut jsem radši odešla z obýváku, abych nemusela pozorovat to, jak se ti dva líbají a ani nechci vědět, co ještě. Jenom jsem si z lednice urvala několik jablek a zaparkovala jsem hezky do pokoje. Poslední dobou jsem na všechno kromě zkoušení na soutěž tak trochu kašlala a podle toho to vypadá nejenom v mém pokoji, ale taky ve škole. Chtě nechtě jsem si vytáhla z batohu úkoly a pomalu jsem si začala lámat hlavu modálními slovesy, nerovnicemi a globálním oteplováním.
 


Komentáře

1 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 4. května 2008 v 11:07 | Reagovat

krkolomná? Blázníš? Není to těma práškama???? V pohodě?? Dyť to bylo naprosto skvělý!! Vůbec si nemáš na co ztěžovat a můžeš na sebe být jen a jen hrdá!!Tohle byla (jako všechny ostatní) prostě kapitola od Lirael, která žádnou povídku nezkazí, tak si to pamatuj :)))

2 Lirael Lirael | Web | 4. května 2008 v 11:27 | Reagovat

Tak děkuju, ale ty prášky by měly působit jenom v noci. xD Mně se to vážně nelíbilo.... :D

3 Lucka Lucka | Web | 4. května 2008 v 15:07 | Reagovat

máš u mě diplom za bublinkovou soutěž !! - http://chropticichyse.blog.cz/0805/vyhodnoceni-bublinkove-souteze Gratuluju !! :o)

4 karolka121 karolka121 | Web | 4. května 2008 v 17:06 | Reagovat

myslíš si že i tenhle porušuje autorská práva???napiš tam pls koment

5 Alienor Alienor | 4. května 2008 v 17:35 | Reagovat

To  bylo zase tak skvělý!!!!!! Příjemná změna, když to bylo z pohledu Kláry... A už jsem zase strašně natěšená na další kapitolu, fakt mě hrozně zajímá, jak to všechno dopadne...

6 Janička Janička | Web | 4. května 2008 v 21:39 | Reagovat

Ahojky :)

Mockrát děkuju za komentář na blogu a za pochvalu blogu :)

Nechceš spřátelit?

Taky se mi moc líbí tvůj blog.

Ozvi se :o)

7 Kolda Kolda | Web | 9. května 2008 v 20:10 | Reagovat

krááásnýýý!!! hned du číst dál...nj, byla sem teď týden pryč, ale hned to doženu =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.