10. kapitola - Doupě nepřítele

2. dubna 2008 v 12:54 | Lirael |  Natáhni ruku a dotkni se hvězd
Už ráno jsem napsala prakticky celý zbytek kapitoly, tedy to, co jsem nestihla napsat včera.
Rozhodněte si sami, jestli je na tom něco dramatického, nebo romantického. Je to na vás. Ale chci vás ještě upozornit, že takhle krásně se mi ještě seseknout kapitolu ještě nikdy nepodařilo.
Kapitolu jsem si po sobě četla jenom po menších úsecích, takže kdyby to bylo nějaký hodně divný, až to budete číst, budete vědět o čem mluvím. Já se jdu pokusit učit na tu zítřejší písemku...
Protože další pětku nechci...
Doufám, že se vám bude nová kapitola líbit. A taky, že mě za ten sek nezabijete. I když, kdybych byla na vašem místě, každopádně bych neváhala a zabila bych mě hned.

________________________________________________
Nejistě stojím na prahu domu, kterému bych spíš měla říkat vila. Vstoupila jsem totiž do rozhlehlé místnosti s vysokým stropem, spoustou knihoven a velkým schodištěm. Nejsem schopna slova, z venku se mi jejich dům nikdy tak hromský nezdál, ale teď si tady připadám jako titěrná postavička uprostřed hlubokého lesa.
"No tak, pojď dál, nestůj ve dveřích," pobídne mě Marek mile.
Popojdu dál do místnosti, dveře za námi se zavřou, ruch, který jsem před chvílí ještě mohla slyšet z ulice, utichne. Někde v dálce uvnitř domu slyším odbíjet hodiny. Je přesně poledne, asi poprvé ve svém životě jsem někam přišla včas. Při této poznámce se pousměju.
"Copak, copak, kam se poděla ledová královna?" začne provokovat Marek.
Nevím, co říct, ale úsměv pomalu mizí. Přijdu si až neskutečně nepřirozeně, pořád se ošívám a nejistě se rozhlížím kolem. Normálně nemám problém pořád jenom mlít a mlít, teď to prostě nejde...
"Chceš něco k pití?" ozve se po chvíli mlčení Marek.
"No, něco bych si dala," přiznávám.
"Fajn, tak já dojdu pro nějakej džus, kdyžtak jdi po schodech nahoru a první dveře vlevo, hned to pití přinesu," říká a mezitím odchází někam dál do domu. Ani nemůžu logicky říct, že do kuchyně. Ne, když jsem viděla halu.
Odpověď jenom zamumlám, protože už by mě stejně neslyšel a jdu ke schodům. Hned při mém prvním kroku hlasitě zavržou a při všech ostatních jakbysmet. Když vyjdu nahoru, neubráním se nutkání podívat se dolů do haly i seshora. Dojdu k zábradlí a jako malá se přes ně nakloním... Hned ale cuknu zpátky, protože z výšek se mim dělá trochu špatně. Tedy... trochu dost. Když jsem byla poprvé na Petříně, čemuž se člověk, který chodí do školy v Praze nevyhne, bylo mi asi 6 let. Předtím jsem nikdy nelezla nahoru na rozhlednu, ale tenkrát jsme tam šli jako prvňáčci tak nějak hromadně a já se nechala strhnout davem. Chvíli potom, co jsem ale vyrazila po schodišti vzhůru jsem věděla, že to byla chyba. Celou cestu mi připadalo jako kdyby se s námi celá rozhledna kývala. V hlavě se mi odehrával katastrofický film, kdy rozhledna spadla, zrovna když jsme na ni vylezli my a dopadla samozřejmě na naši učitelku, ale to je vedlejší. Od té doby jsem věděla, že na rozhlednu mě už nikdo nedostane. Ne, že by horní patro domu bylo ve výšce Petřínské rozhledny, ale mně to bohatě stačilo. Pomalu jdu ke dveřím, kam mě poslal Marek. Sahám na mosaznou kliku a nejistě otevírám dveře. Pohled na místnost mě naprosto vykolejí. Stojím zase na prahu a jenom zírám před sebe. Marek má totiž evidentně tak velký pokoj, jako máme my celé horní patro domu. Dobře, možná přeháním, ale svůj vlastní pokoj bych sem narvala několikrát. Ruku spouštím zpátky k boku a jdu dál do místnosti, přesněji řečeno k oknu. Odhrnuji kousek záclony, snad abych se ujistila, že na stěně není obraz, že je to opravdu výhled ven. Nechápavě pozoruji Prahu, kterou mám před sebou jako na dlani, vidím i na obávaný Petřín. Tak tohle jsem nečekala. U Marka doma jsem nikdy předtím nebyla, ale zvenčí nevypadal ten dům tak... hromsky. Slyším vrzání schodů a v mezičase se ještě rozhlížím po pokoji, protože člověk prostě má nutkání pořádně se podívat, když má tu příležitost. Po chvíli vrzání ustane a já se zase otáčím čelem ke dveřím. A v tu chvíli se v nich objevuje Marek s pitím. Já sama pořád stojím u okna. Marek pokládá pití na stůl hned u dveří a jde ke mně.
"Máš tady úžasnej výhled," usměju se a zase se koukám ven z okna.
"Viď? Taky se ho nemůžu vynadívat a to tady bydlím odmalička," ozve se za mými zády.
Najednou cítím, jak se Marek dotkl mého ramene. Proč mi tohle dělá? Odtáhnu se od něj se záminkou podívat se na výhled z jiného úhlu, ale jeho ruku zastavenou ve vzduchu na místě, kde jsem před chvílí stála, nemůžu dost dobře ignorovat. Sice nic neříká, ale tváří se překvapeně.
"Tak co? Kdy mi zazpíváš? Nejsem si totiž až tak úplně jistá, žes mi nelhal, když jsi tvrdil bůhví jak úžasně ti to nejde," provokuju, abych co možná nejrychleji prolomila ledy. Ticho mě totiž ubíjí.
"Klidně hned," navrhuje.
"Tak fajn, kam si má sednout obecenstvo?"
"Tamhle je sedačka," ukazuje Marek někam na druhou část pokoje.
Jdu k sedačce a čekám, co se bude dít.
"Co chceš, abych ti zazpíval?"
"No, mně je to jedno, zazpívej něco, co se ti líbí, ať kvůli mě nezpíváš nějakou písničku, kterou třeba nemůžeš vystát," navrhuju.
"Fajn."
Marek chvíli něco hrabe ve skříni a k mému ohromnému překvapení nakonec vytáhne kytaru. Sedne si na židli, kytaru si položí na nohu přesně tak, jak už jsem to mnohokrát viděla dělat bráchu a vypadá jako kdyby se s ní narodil. Zajímavý je, že ještě před pár dny bych nevěřila, že umí zpívat... A on si ještě k tomu hraje na kytaru. Jasně, normálka. Chvíli si kytaru ladí a potom začne hrát. Melodii vůbec neznám... Ale něco na té písničce mě donutí sedět bez hnutí na sedačce a jako v transu poslouchat. Hrozně dlouho Marek mlčí a jenom nohou podupává do rytmu, když ale sám začne zpívat, vůbec to nezní špatně. Spíš naopak. Kam já se na něj hrabu. Písnička je anglická, ale i přesto, že není moc písniček, co neznám, tahle mi nic neříká. Je o dívce, do které se zamiluje jakýsi kluk, ona mu potom zlomí srdce, ale i tak se nakonec dají dohromady. Je fakt, že písnička je moc hezká, i když téma je trochu ohrané... Jestli jsem ale nemohla přestat poslouchat melodii, u písničky doufám, že nikdy neskončí, že bude Marek zpívat až donekonečna. Sama sebe nejednou přistihnu, jak se pohupuju do rytmu a refén si broukám spolu s Markem. Nakonec ale Marek samozřejmě zpívat skončí, z kytary vyloudí ještě pár tónů a konečně otevře oči, které měl po celou dobu zavřené. A zadívá se na mě.
Ale já nejsem schopná slova. Jenom tak sedím a v hlavě mi doznívá píseň, které se asi určitě po celý den nezbavím, protože mě jednoduše uchvátila. Marek pokládá kytaru a sedá si ke mně.
"Tak co ty na to?" usměje se nervózně.
"No..." začnu. "Musím uznat, že to bylo víc než jenom dost dobrý. Vlastně si nejsem jistá, jestli nemám být ten krákorák vzadu špíš já než ty..."
Marek mlčí.
"Já to nemyslela ironicky," dodávám projistotu.
"Já vím, jenom jsem v šoku," pousměje se.
"Z čeho?"
"Nečekal jsem, že mě pochválíš, i kdyby se mi to povedlo zahrát sebelíp."
"No dovol... Když je někdo v něčem dobrej, řeknu mu to, proč bych měla lhát? Zvlášť když by vyznělo dost nevěrohodně, kdybych ti to zkritizovala potom, co jsem si tady broukala refrén a teď tu písničku nemůžu dostat z hlavy."
"Vážně?" usměje se o dost veseleji než předtím.
"Jo, nevím, proč bych měla říkat něco, co si nemyslím."
"Takže jsem prošel konkurzem?"
"Jasně, že prošel, skoro se bojím, abych nemusela dělat konkurz já sama, protože jsi až přehnaně talentovanej," křením se.
"Dobře, když jsme se dohodli na tomhle, už nám zbývá jenom vybrat písničku."
"A proč nezpívat tu, cos hrál před chvílí? Jak se to vlastně jmenovalo? Vůbec ji neznám..."
"Tuhle, no já nevim..." ošívá se.
"Proč ne? Vždyť byla skvělá. Jak se jmenuje?"
"Ona vlastně ještě nemá název," mumlá.
Překvapeně na něj vyvalím oči, "Jak to mám chápat?"
"Jak jenom chceš, stejně se trefíš."
"Takže to je tvoje písnička? Chci říct, tys to napsal?" vyhrknu překvapeně.
"Je to tak divný?" zarazí se Marek.
"No, trochu," přiznávám. "Obzvlášť, když jsem do před chvíle ani netušila, že hraješ na kytaru."
"Jo tohle..." směje se.
"Jestli jsi to vážně napsal ty, tak teda klobouk dolů."
"Dík."
A potom jsme celý den společně zpívali všechny možné písničky, na které jsme si vzpomněli. I když jsme si jenom tak zkoušeli zazpívat, ve výsledku to docela dobře. Když se mi ale konečně podařilo přesvědčit Marka, abysme zpívali píšničku, kterou mi sám zahrál, rozdrnčel se domovní zvonek a Marek odběhl zjistit, kdo to přišel. Až teď se podívám na hodiny a celkem mě překvapí, když zjistím, že už je půl šesté, ten čas hrozně letí. Venku se začalo stmívat. Přejdu k oknu a pozoruju noční Prahu ozářenou světly lamp. Vždycky jsem si myslela, že to bude vypadat pořád stejně, ale teď jenom bezděčně koukám dolů a nemohu od města odtrhnout oči. Ani si nevšimnu, že je Marek zpátky v místnosti, takže když přijde až ke mně a zase mi dá svou ruku kolem ramen, dost mě vyleká.
Trhnu sebou a odtáhnu se od něj, "Tohle mi nedělej."
Marek se už o nic nepokouší, čímž mi spadne kámen ze srdce. Ale na druhou stranu je kolem nás zase to tíživé ticho.
"Kdo to vlastě byl?" zeptám se, abych odvedla pozornost na něco jiného.
"To je jedno...."
"Aha," zamumlám a přeju si, abych se na nic neptala. "Já už bych asi měla jít domů, aby se mamka nedivila, kde jsem byla tak dlouho," řeknu nakonec.
"Tak já tě doprovodím, stejně si musím ještě něco zařídit," tentokrát se ale Marek nijak neptá, jestli chci, prostě mi oznámí, že jde se mnou a šmitec. Nemůžu si ale nevšimnout, jak se mu při vyřčení, že si musí něco zařídit, podivně zablesklo v očích.
Společně sejdeme po schodech do haly, obujeme se a vyrážíme k mému domu. Cestou prozměnu zase mlčíme a Marek se nervózně otáčí pořád kolem, jako kdyby na někoho čekal. Raději se ale neptám... Ještě by si myslel, že mě zajímá, co bude dělat potom, co se rozloučíme. U plotu našeho domu se se mnou Marek rozloučí, naposledy se ujistí, že zítra půjdu do školy a zmizí ve stínech. Zvědavost ale silnější než rozum. Ještě chvíli čekám, abych se ujistila, že mě neuvidí a potichu se kradu kolem plotu až na konec ulice, tudy, kudy on odešel. Sice jsem neviděla, kam zahnul, ale rychle raději uskakuji zpátky za roh plotu. Ani ne deset metrů ode mě totiž stojí Marek s jakousi holkou. Neslyším, co si říkají, ale mumlání a brekot té dívky mi uniknout nemůžou. V křoví za plotem si najdu mezeru, kterou vidím na podivnou dvojici a čekám, co se bude dít.
Marek stojí zády ke mně a dívku přes něj pořádně nevidím. Ona se pořád otřásá pláčem, ale Marek nevypadá, že by ji jakkoli uklidňoval. Prostě tam stojí a poslouchá. Dívka o jeden krok couvne a ocitne se tak ve světle lampy.
A já jenom zalapám po dechu, co ta tady dělá?
 


Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 2. dubna 2008 v 15:42 | Reagovat

Téda to bude určitě ta Zuzana :D jsem zvědavá !! .)) začíná to bejt konečně zajímavější ! JUPÍ ! UŽ  se těším na další kapitolu ! .-)))))

2 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 2. dubna 2008 v 20:53 | Reagovat

:D Tak fajn, beru zpět, miluju sekání :D Já se taaaak těším na dašlí kapču O:-)

3 Alienor Alienor | 3. dubna 2008 v 15:45 | Reagovat

Tohle mi nedělej!!!! Ale souhlasim s Luckou, to bude Zuzka...

4 Lirael Lirael | Web | 3. dubna 2008 v 15:49 | Reagovat

Příšerky jedny vševědoucí! :D Teď to píšu, se štěstím přiletí kapitola ještě dneska. ;) Takže jako klídek. :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.