18. kapitola - Neříkej dvakrát

14. dubna 2008 v 17:18 | Lirael |  Natáhni ruku a dotkni se hvězd
Lirael je cvok.
Já vim, že už jste si toho určitě všimli, pokud na tomhle blogu nejste poprvé, takže nejde o novinku, ale chtěla jsem mít další dramatický začátek článku...
No, řekla bych, že mi to každopádně vyšlo, co myslíte?
Je tady nová kapitola... Je to hrozně krátký, nedá se to číst a usnete nudou. To bylo jenom shrnutí mého osobního dojmu. Zkuste si udělat vlastní, protože já jsem osobně zaujatá.
Nevím, kdy bude další kapitola, protože mám před sebou docela hektickej školní týden... Znáte mě, já si stejně skulinku pro psaní najdu, ale nechci vám nic slibovat a jsem si prakticky jistá, že nová kapitola dřív jak v pátek nepřiletí.
Jeden z úžasných úkolu tohohle týdne je i odevzdat dokončený deník, který jsme si měli měsíc psát... V němčině. Mno, tak trochu jsem ještě ani nenapsala 2. dubna, zajímalo by mě, jak si mám z prstu vycucat těch zbývajících 10 dní do 12. Tohle bude ještě srandy kopec. Nakonec asi dopadnu jako Harry s Ronem ve Vězni z Azkabanu, když vymýšleli předpovědi pro Trelawneyovou, co se jim strašnýho přihodí...
Teď se jdu na ten pošahanej deníček zase vrhnout a vy se vrhněte na čtení....
P.S.: Taky děkuju za všechny komentáře u minulé kapitoly, které mě všechny do jednoho hrozně potěšily.
Joo a zase mě vůbec nenapadá název kapitoly... Časem dodám, abych nad tím teď neseděla další půl hodinu.

_______________________________________
"Že ti to ale trvalo," usměje se Marek, najednou je to ale tak předstíraně klidný a pohodový úsměv, takže mi dost rychle dochází, že jsem tentokrát přestřelila. "To je jedno," ujistí mě, sotva se začnu nadechovat, abych něco řekla.
"Jak můžeš vědět, co jsem chtěla říct?" vyhrknu překvapeně. Výjimečně jsem totiž nechtěla být jízlivá a nepříjemná.
"Řekněme, že tě znám dost na to, abych to věděl," usměje se trpce Marek. "Navíc si to dokážu barvitě představit, potom, cos mi řekla ve čtvrtek..."
"Ale já - "
"Kašli na to, nechci se o tom bavit," řekne Marek chladně.
"Ale já jo," stojím si tvdrohlavě za svým. Vstávám ze sedačky a jdu za ním. Nechci, aby mě špatně pochopil, nechci se s ním znovu pohádat. "Já nechtěla říct nic hnusnýho, vážně," řeknu omluvně. "Chtěla jsem ti říct... Nemůžeme přece věčně předstírat, že se nic nestalo... Tomu snad ani ty nevěříš, že by to tak vyšlo. Máme necelý měsíc na nacvičení, ale je to pořád dost času na to, aby tohle obcházení horký kaše a předstírání, že je všechno v naprostém pořádku, ztroskotalo. A nepřerušuj mě," vyhrknu hned potom, co se začne nadechovat, že něco namítne. "Já ti nechtěla ublížit, mně na tobě záleží, jenom ne tak, jak evidentně záleží tobě na mně. Hele, nemusíme se o tom bavit, já jenom chtěla, abys to věděl a laskavě to vzal na vědomí. Ta písnička je úžasná, i kdybych nevěděla, o čem je, věř mi."
Marek na mě celou dobu jenom nejistě kouká. Podle výrazu jeho tváře je mi jasný, že jsem si svůj objev měla raději nechat pro sebe... Asi se za to stydí, nebo co. Sice vůbec nechápu proč a za co, ale je to jeho věc.
"Jestli ti to ale tak hrozně vadí, tak můžeme klidně vybrat nějakou jinou písničku. Třeba ani nemusí být tvoje, jestli ti jde o tohle..."
Marek notnou chvíli ještě mlčí. Mně nepřipadá, že bych ještě měla, co mu říct, abych to ještě víc nezkonila, takže jdu k oknu a zase se jednou kochám výhledem z okna. Nestojím tam ani půl minuty a bez toho, abych se ohlížela, je mi jasné, že Marek stojí hned za mnou. Odolávám nutkání se otočit a předstírám, že o něm nevím.
"Tak jo," řekne Marek rezignovaně.
Otáčím se na něj, "Co jo?"
"Budeme zpívat tuhle..."
"Jo?" vyhrknu radostně.
"Jo," kývne.
Neudržím se a dám mu pusu na tvář, potom zase zrudnu a odbíhám k sedačce. Nechápu to, ale poslední dobou se mi dost extrémně často stává, že něco udělám z jakéhosi neznámého popudu a pak si připadám jako magor. Co mě to proboha napadlo, dávat mu pusu? Mám chuť si jednu vrazit. Snažím se tvářit tak, jako že ta pusa nic nebyla, že to bylo jenom poděkování za to, že souhlasil, ale sama tomu moc nevěřim. "Jdeme zkoušet?" usměju se na Marka s pokusem o úsměv hlavně-se-tvářit-nenápadně, který jsem pochytila od bráchy, když přišel domů namol a myslel si, že si toho nevšimneme. Někdy je ještě naivnější než já.
"Jo, jasně," souhlasí Marek, který potom, co jsem ho políbila, zůstal stát na místě a nepohnul se ani o milimetr. Jde ke mně, sedá si na židli, do rukou bere kytaru a začíná hrát první tóny písničky, kterou jsem za celou tu dobu nedostala z hlavy a já jenom děkuju bohu, že nijak nerozvádí téma pusa. To by mi tak ještě scházelo...
oOooOooOo
Po několika hodinách dohadování se, kdo co zpívá, jak vysoko a bůhví čeho ještě a snažení se o jakési souznění našich hlasů, jsme oba naprosto vyčerpaní. Marek sice svolil k tomu, že budeme vystupovat s jeho písničkou, ale nepřipadá mi, že by se s tím smířil... Já sama jsem ráda, že se mi ho vůbec podařilo přesvědčit. Nakonec jsme se dohádali (vážně se to totiž nedá označit za dohodli), že Marek bude i hrát na kytaru, což jsem mu já nejenom velmi podlézavě podstrkovala jako tu nejlepší možnost. Nechtěla jsem mu moc mluvit do té písničky, ale něco jsme v ní taky spolu museli přepsat, aby se to alespoň trochu dalo zazpívat jako duet. Snažila jsem se nemít jakékoli jízlivé poznámky, na které jsem zvyklá z domova a myslím, že mi to i docela šlo - hraní role moooc hodné holčičky. Až na to, že mi vůbec neseděla... Nechci ale, abychom se ještě ten den, co jsme se jakž takž usmířili (pokud se tomu tak dá říkat), zase rozhádali, takže jsem ochotna pro dnešek obětovat i svou od přírody bojovnou povahu. Marek mou "změnu" přešel bez komentáře, ale nejednou udiveně nadzvedl obočí, když jsem přistoupila na kompromis, nebo jsem rovnou odsouhlasila jeho nápad, někdy i bez toho, abych mu jakkoli oponovala. Ale to bych nebyla já, aby šlo všechno zas tak hladce. Když jde o mně, většinou je dost problémů, i když o ně absolutně nestojím... Marek se potom, co jsem ho jako poděkování bez jakýchkoli vedlejších úmyslů políbila na tvář, totiž tak trochu zasekl v konverzaci. Sem tam mi odpověděl "Hm" nebo "No", ale že by se dal označit za někoho, kdo hltá každé vaše slovo, to vážně ne. Trvalo mu několik hodin, než řekl složitější větu než tu jednočlennou, ale i tak jsem byla ráda, že ze sebe aspoň něco vymáčknul. Ticho, kdy člověk neví, co říct, mě osobně totiž vždycky dost ubíjelo. Potom, co ze sebe dostal větu "Jo, to je dobrej nápad", kterou mi naprosto vytřel zrak, protože do té doby odpovídal vážně jenom "Hm", mu ale trvalo ještě několik hodin, než byl schopný ze sebe dostat něco smysluplného. Já jeho funkčnosti hned využila a jala jsem se s ním předělávat text písničky a sem tam nějaké noty, i když nejsem hudební génius, nakonec mi to vyznělo i docela dobře...
Na hodiny jsem se podívala naposledy kousek po jedné, takže mi dost vyrazilo dech, když jsem zjistila, že táhne na jedenáctou. Mobil jsem si s sebou ani nebrala, protože mě ani nenapadlo, že by se se mnou Marek normálně bavil, natož abychom ještě dneska zkoušeli písničku, nebo ji dokonce zkoušeli až do noci.
"To už je tolik?" vyhrknu překvapeně.
Marek se otočí na nástěnné hodiny a sám se diví, že si toho taky nevšimnul.
"Asi bych měla jít..." zamumlám a začnu se zvedat ze sedačky.
"Půjdu s tebou," nabízí se ochotně Marek. "Už je dost pozdě a tady není zrovna bezpečno," dodá na svou obhajobu, sotva se na něj otočím, i když to, že bych odporovala, je to poslední, co mě v tu chvíli napadalo.
"Fajn," pokrčím rameny.
Venku je už o dost chladněji, takže když vyjdeme na ulici, docela se třesu zimou, mám na sobě totiž jenom triko s krátkým rukávem a podle teploměru, který visí hned vedle dveří do Markova domu, je pět stupňů pod nulou. Marek ke mně hned obětavě natahuje paže, že mě zahřeje, ale já jenom statečně zavrtím hlavou a smiřuju se s představou svého zítřejšího nachlazení.
"Ale no tak, neblbni, takhle umrzneš," přemlouvá mě Marek, když odmítnu jeho pomoc.
"To je dobrý. Mně je teplo," ujišťuju ho, ale pára, která mi jde od pusy a husí kůže na pažích, věrohodnost celého ujištění poněkud shazují.
Marek se usměje, svléká si mikinu a bez jakýchokoli dalších otázek mi ji dává na ramena. Sice mám tak trochu černé svědomí z toho, že teď zase umrzne on, ale nic nenamítám, tahle bychom si mohli mikinu nakonec obětavě předávat až k našemu domu... "Dík," hlesnu vděčně, sotva mi přestává být díky mikině tak nesnesitelná zima. Marek jenom mávne rukou a věnuje mi jeden ze svých záhadných úsměvů.
Mlčky dojdeme až k našemu domu. Když si uvědomím, co se mezi námi odehrávalo, když mě sem Marek doprovodil minule, bezděčně se pousměju a cítím, jak zase začínám rudnout, což je jedna z mých charakteristických vlastností, které absolutně nesnáším. Z domu doléhá na ulici tlumená hudba, která je ale až dost hlasitá na to, aby se jejího vypnutí dožadovali nejbližší sousedé.
"Ten dement..." ulevím si.
Marek se na mě jenom tázavě podívá.
"Brácha... Tak trochu se dal za včerejšek dohromady s Klárou a teď se před ní evidentně předvádí..." řeknu otráveně a protáčím oči v sloup.
"Klára jako...ehm....naše Klára?" diví se.
"Přesně ta," kývnu.
"To jsou mi ale novinky," zasměje se.
"Ani se mi nechce myslet na to, v jak kompromitující situaci je do několika minut asi najdu..." mumlám.
"Jo, tak to ti nepomůžu..."
"To asi nikdo..."
"Ber to jako dům hrůzy na matějský, člověk tam vleze, aby si dokázal, že to zvládne a nakonec je rád, že to má za sebou..."
"Aspoň, že si nemusim platit vstupný," pousměju se.
"Tak hodně štěstí," usměje se Marek a natáhne ke mně ruce.
"Co to děláš??" vyjeknu překvapeně.
Marek ruce na chvíli odtáhne a nejistě dodá: "Jenom máš pořád mojí mikinu... Upřímně doufám, že mi ji nechceš zabavit," zavtipkuje.
"Jo, aha," hlesnu a cítím, že zase rudnu. Zatímco mi jízlivý hlásek připomíná, jaký jsem blázen, když mě v tom zlomku vteřiny, kdy ke mně měl Marek natažené ruce, napadalo, že mě chce znovu políbit a to, že se mi ta představa nějak extra nepříčila. Svlékám si jeho mikinu a rychle mu ji vracím. "Takže... ahoj."
"Počkej... Budeme zkoušet i zítra?" zastaví mě ještě Marek.
"Proč ne," usměju se. "V kolik se mám zastavit?"
"Klidně v půl šestý ráno."
"Neříkej dvakrát, já tě klidně přijdu probudit," strčím do něj.
"Tak jsme domluvený, v půl šestý a přijď včas," Marek už se otáčí, že odejde.
"Heej!" vyjeknu vyjeveně. "To ne, vždyť to byla jenom sranda, ne?"
"Ne," ujistí mě Marek už zády ke mně. "Takže ahoj ráno."
Než stihnu jakkoli začít nadávat na jeho pochopení mého vtipu, dveře našeho domu se otevřou dokořán a nás zaslepí světlo z předsíně. Dávám si ruku před oči a snažím se zjistit, co se stalo. Hudba je teď slyšet ještě hlasitěji než předtím. Po chvilce rozeznávám v kuželu světla něčí siluetu a podle hrubého odhadu, to asi bude Filip. To, že se nemýlím, mi jenom potvrdí brácha, který ladně spadne ze schodů.
"Filipe!" vyjeknu a s Markem v patách běžím k němu.
 


Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 14. dubna 2008 v 17:39 | Reagovat

Ou, to už vypadá líp ( myslí Marka a Sáru ), a jsem zvědavá co Filip, no ale asi mě víc zajímá Sára s Markem :D

2 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 14. dubna 2008 v 17:50 | Reagovat

To si děláš srandu, že kapitola bude až v pátek?? Já asi umřu zvědavostí, píšeš opravdu suprově, jsem si všecko upe živě představovala O:-)

3 Alienor Alienor | 14. dubna 2008 v 18:35 | Reagovat

Co tim chceš říct, že se to nedá číst?!?!?! Vždyť to bylo super!!! Příjemný vytržení z psaní deníku... :-/

Jo a nechceš nám prozradit, o čem je ta písnička??? (Teda já tušim, o čem by mohla bejt, ale nejsem si jistá.)

4 Alienor Alienor | 15. dubna 2008 v 15:31 | Reagovat

Fajn, už jsem si to přečetla... :-D

5 Atea Atea | Web | 15. dubna 2008 v 19:11 | Reagovat

Je to skvělé, nemám slov. ;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.