9.kapitola - Dej si pohov

31. března 2008 v 20:59 | Lirael |  Natáhni ruku a dotkni se hvězd
Lirael je ještě hodnější, než sama dokáže uvěřit. Nová kapitola kousek přes čtyřiadvacet hodin po minulé!
Já jsem ji chtěla napsat ještě dneska, tedy do konce měsíce, nějak se mi líbila představa, že napíšu za měsíc 9 kapitol + Prolog. Navíc jsem sem Prolog hodila 1. března.
Snad mě nezabijete za sekání... Snažila jsem se to sekat míň, ale ono to moc nejde nesekat, to byste se načekali, než bych to napsala celý naráz.
Budu se snažit, aby byla nová kapitola co možná nejdřív...
Taky budu doufat, že v komentářích nenajdu tolik reklam, co minule... Ale to se stejně asi nepovede, co myslíte?
A s délkou téhle kapitoly jsem taky docela spokojená.
Mohlo by to být lepší.
Přestávám zdržovat, přeju příjemné počtení. A doufám v příjemné počtení komentářů za odměnu.

___________________________________
"Tak to se ti vážně povedlo!" zahučím.
"Mně to nevadí," usměje se na mě Marek.
Já sama jsem se obalila bahnem už skoro dokonale, protože jsem dopadla na záda. Díky bahnu mě sice nic nebolí, ale bahno samo o sobě taky není zrovna výhra. Marka jsem strhla zase popředu, nevím jak, ale stihnul se bahnu vyhnout obličejem. Hned potom, co jsme dopadli se začal příšerně tlemit.
"Co je tady podle tebe k smíchu?" obořila jsem se na něj naštvaně.
Místo odpovědi se ke mně otočil, a protože jsem já pořád ležela na zádech, shýbnul se nade mě. Jako jedinou výhodu věci jsem ale vnímala akorát to, že mi díky němu přestalo svítit do očí. "Co?" vyhrknu, když nic neříká a jenom na mě kouká.
"Přesně tady jsem tě chtěl mít," zavtipkuje.
"Aha, jasně, v bahně..." zamumlám otráveně.
"Ty víš, jak jsem to myslel," řekne a pohladí mě po tváři.
"Dej si pohov," odseknu a shazuju ho ze sebe.
"Nevím, jestli sis to uvědomil," nadávám už vestoje s igelitkou v ruce, "ale máš bahno i na ruce." Naštvaně jsem si bahno z tváře setřela, i když mi to moc nepomohlo, protože moje ruce se taky zrovna nelesknou čistotou.
Marek si zase stoupne naproti mně a utírá si ruce do kalhot. Na moje nadávky reaguje, originálně, úsměvem. Někdy mi přijde, že si sedí na uších.
"Proč vlastně nejseš ve škole?" vyzvídám netrpělivě.
"Na to samý bych se mohl zeptat já," podotkne.
"To je sice fakt, ale mám přednostní právo na odpověď." Marek nechápe. "Ptala jsem se první a jsem dáma," vysvětluju a hned, jak dořeknu druhou větu, připadám si dost těžko jako dáma. Dáma je totiž poněkud přehnané označení pro někoho, kdo se právě vyválel v bahně, trefnější by bylo spíš "a jsem bahenní příšera".
"Jak chcete, madame," pokloní se s úšklebkem. "Já tedy na vaši otázku odpovím... Nejsem ve škole, protože se mi tam celkem dost nechtělo."
"To považuješ za odpověď?" ptám se otráveně.
"To považuju za odpověď. A jaká je ta tvoje?"
"Podobná," zakřením se a projdu okázale kolem Marka.
Po chvíli mě doběhne. Asi byl v šoku, že jdu pryč... Sice nevím, co ho na něčem takovém může šokovat, ale asi je zaseklejší, než jsem si myslela.
"Kam to ženeš?" křikne, když je ještě kus za mnou.
Hned jak mě doběhne, odpovídám, "Možná tě to překvapí, ale v tomhle bahenním nánosu se mi nechce strávit ani chvilka navíc."
"A pak můžeme zkoušet," navrhne natěšeně. Problém je, že nadšení z něho vážně září na kilometry.
"No, já nevim..."
"Jak nevíš? Teď máš přece spostu času... Vždyť je teprve deset - "
"Skoro jedenáct," přeruším ho.
"Takže pořád deset," podotkne. "Na věci to nic nemění... Tak co? Poslechneš si mě, šéfe?"
Zastavím se na místě. "Šéfe?" řeknu zaraženě.
Marek se ke mně otáčí, "Tak, jo - šéfko, to máš jedno."
"O to mi nešlo... Jde spíš o to, že mě považuješ za šéfa. Proč proboha?"
"No, možná sis toho nevšimla, ale v tý soutěži jde hlavně o tebe, já budu jenom takovej ten krákorák v pozadí, co bude doplňovat tebe. Ty jsi hlavní bod programu našeho vystoupení," objasní mi svoje oslovení bez obalu.
"Jo, takhle jsem nad tím nepřemýšlela," přiznávám a zase kolem něj projdu po cestě. Je přece jeho problém, že se mnou chce nutně zkoušet. Teda, ne že bych nechtěla slyšet, jak zpívá, ale... nebudu mu to přece usnadňovat, ne?
"Přijdeš si mě teda poslechnout?"
"Když jinak nedáš," odpovím mu naoko rezignovaně. Ve skutečnosti se ale celkem dost nemůžu dočkat.
"Tak jo, takže kdy?"
"No, hned ne," usměju se a ukážu na naše oblečení. "Ale tak ve dvanáct? Mně je to jedno..."
"Mně je to taky jedno."
"Takže ve dvanáct?" směju se.
"Ve dvanáct. A kde?"
"Mně je to jedno."
"Mně taky," zakření se Marek.
"A jsme tam, kde jsme byli."
"Tak u nás?" navrhuje.
"Klidně, máš doma někoho?"
"Ne, to ne," zavrtí hlavou a bere mi z ruky igelitku.
"Co to - " začnu zase nadávat.
"Nerozčiluj se... Já ti chci jenom pomoct s tou taškou domů."
"No jo, ta taška je totiž hrozně těžká, já bych ji sama neutáhla," ušklíbnu se.
Když za sebou zavřu dveře domu a Marek se odebere k sobě domů, hned se nahrnu jak velká voda do koupelny a všechno oblečení ze sebe hodím rovnou do pračky. Nějaké třídění prádla? Nepřichází v úvahu, ani to neumím a stejně to je jedno, protože všechno, co jsem měla na sobě je tmavé barvy. I když nevím, jestli i ta mikina... Přes to bahno ani nepoznám, která to je... A že bych si měla pamatovat, co jsem si ráno oblékla? Eště to tak, dejte pokoj. Já si ve škole většinou svléknu bundu a divím se, do čeho jsem se to zase navlékla. Navíc jsem si dneska oblékla to, co mi jako první přišlo pod ruku, bůhví, co to vlastně bylo. Pračka začne za chvilku spokojeně vrčet a poskakovat na místě, zatímco já si vlezu do vany a snažím se ze sebe smýt bahno. Popohání mě hlad, kvůli kterému jsem vlastně vylezla z domu a spadla do bahna. No jo, jídlo za to nemůže, ta nešika jsem já. Já vim! Ale nemusíte mi to připomínat. Postupně ze sebe bahenní zábal úspěšně vydrhnu a když přestane bahno kapat i z vlasů, pak teprve spokojeně vylezu z vany a obléknu si svůj župan. To je vám ale pocit. Takhle čistě už jsem si dlouho nepřipadala... Jéžiš, ne, že bych byla prase, ale v kontrastu s bahnem si najednou připadám jako znovuzrozená. V předsíni beru do ruky odporně zamazanou igelitku jenom dvěma prsty a nesu ji do kuchyně. Házím ji do dřezu, abych s tím mámě neupatlala kuchyň. Ještě bych jí musela celou drhnout. A po tom vážně neprahnu.
Pizzu uklízím do mrazáku a požitkářsky si ukousnu kus čerstvé housky. Sedím si u našeho baru, kterým si táta splnil sen, na barové židli, kterou jsem si sen zase splnila já, a pohupuju nohama. Na téhle židli si vždycky vzpomenu na to, jak jsem byla malá a nemohla jsem ze židle dosáhnout nohama na zem, pamatuju si, jak jsem se bezvýsledně snažila dotknout alespoň špičkou palce podlahy. A nejednou jsem se při svých marných pokusech na tu podlahu svezla celá. Šikovností jsem prostě oplývala už od malička. Největší ironií ale bylo, že když jsem už dorostla do jakýchsi rozměrů, v kterých jsem už na zem dosáhla, chtěla jsem vrátit čas, abych zase mohla rozjařeně pohupovat nohama pod sebou. Díky těmhle barovým židlím si nohama můžu pohupovat kdykoli se mi jenom zachce. A poslední dobou se mi chce často. Uklízím po sobě nádobí do myčky, aby mě mamka večer neseřvala, že jsem celý den doma a ani si po sobě neklidím, čímž jí přidělávám hrozně práce. Následovala by asi i přednáška o mojí donebevolající nezodpovědnosti a potom i přednáška na mámino oblíbené téma, "co z tebe proboha bude". Táta má zase svoje klasické rýpance jako "tebe si žádnej normální chlap nevezme," k čemuž brácha vždycky rozkošnicky dodává to nejjízlivější, co ho v tu chvíli napadne. Jo, tohle je přesné vysvětlení pojmu rodinná sešlost v podání naší rodiny.
Z igelitky si vytáhnu obě DVD a rozběhnu se do svého pokoje. Ale na náladě mi neubere ani to, že se na schodech skoro přerazím. V hlavě se mi ozve další z máminých oblíbených hlášek, "ty se jednou zabiješ." Ale asi má pravdu. Víte, co se říká, maminka má vždycky pravdu... Bohužel se mi tohle životní moudro z dob našich prababiček už nejednou potvrdilo. Mám hodně světlou pleť, ale nikdy se mi nechce patlat se s opalovacím krémem, takže i přesto, že mi mamka v létě vždycky připomínala, abych na to nezapomněla, stalo se. Strávit léto v horečkách úpalu a červená jak rak, to je už moje prázdninová rutina. Vlastně jsem se pořádně opálila jednou v životě, ve škole se mě potom první den lekli, protože ta holka se skoro průsvitnou pletí najednou vypadala, jako kdyby ji někdo přestříkal barvou. To bylo vůbec báječný léto tenkrát. Jeli jsme s rodinkou k moři a když pominu všechny kecy táty a bráchy, doporučení mamky, která se nakonec ukázala jako svým způsobem užitečná, byla to asi nejlepší dovolená, na kterou nás rodiče vzali. Mockrát jsem u moře nebyla, ale přesně si pamatuju, když jsem ho uviděla poprvé. Nádhernou namodralou třpytící se hladinu, která se táhla až k obzoru. Víte, co bylo to první, co jsem po ubytování udělala? Rozběhla jsem se k moři, nabrala jsem do dlaně vodu a zjišťovala jsem, jestli je opravdu tak slaná, jak mi vyprávěly kamarádky. Byla. A to ochutnávání mi vážně jednou stačilo.
Rozrazím dveře svého pokoje a znechuceně musím uznat, že tam mám hroznej bordel. Ke svému vlastnímu překvapení se na to vrhnu a během půl hodinky vypadá můj pokoj tak, jako kdybych se sem právě nastěhovala, jenom nějaký ten kufr mi tady chybí. Když se náhodou ohlédnu na hodiny, zjišťuju, že je půl dvanáctý. To znamená, že za půl hodiny mám být u Marka. Nejsem zrovna člověk, který by se o své vlasy extra staral, takže si je většinou ani nefénuju, dneska ale udělám vyjímku a aspoň trochu si je profoukám, abych nešla s vlasy, ze kterých mi ještě kape voda. Natáhnu na sebe džíny, triko a mikinu, které jsem objevila pod stolem při uklízení pokoje spolu s jedním párem ponožek. Ponožek stejné barvy, což je u mě tak divné, jako kdybyste chtěli u mého bratra našly časopis bez polonahých dívek. Jo, osmej div světa. V kuchyni narychlo načmárám vzkaz, kde jsem a kdy se přibližně vrátím, kdyby se někdo vrátil domů dřív než já. Je fakt, že táta by si vzkazu asi ani nevšiml a brácha by si pomyslel, že proč to píšu, když je to každýmu jedno... Vzkaz píšu jenom projistotu kvůli mámě, aby nemohla mít zase poznámky ohledně mojí nezodpovědnosti.
Když vycházím z domu, je přesně za 5 minut dvanáct, což je přibližně doba, za kterou se i já dostanu k Markovu domu. Teda spíš k domu jeho rodičů. Už z dálky vidím modrý plot, který vyloženě vyčnívá mezi ostatními povětšinou hnědými ploty v okolí. Zazvoním na zvonek a začnu se rozhlížet kolem sebe. Markův dům stojí na samém vršku kopce, z kterého má člověk celou Prahu jako na dlani. Vždycky jsem si říkala, že to musí být úžasné, když se člověk v noci probudí a z okna vidí celé město. Asi to nebude zas tak příjemné, když člověku svítí do oken lampy pouličního osvětlení, uvažuju. Nechtěla bych bydlet v centru, tam to musí být sice někdy fajn, ale vadila by mi ta spousta světel. Otočím se za zvukem vrzajících dveří, ve kterých stojí Marek. I přes svou averzi vůči němu musím uznat, že mu to sluší. Modrá košile a džíny, navíc nemá takové ty vlasy ála ostříhal-jsem-se-holícím-strojkem. Má je tak akorát. Proboha, proč mi tohle dělá.
"Tak pojď dál," pobídne mě ze dveří.
S úsměvem otevírám zahradní branku a po schodech dojdu až ke vchodu do domu. "Ahoj," pozdravím ho znovu.
Podrží mi galantně dveře a já se ocitám na místě, o kterém bych vám mohla ještě včera odpřísáhnout, že mě tam nikdy nedostanete.
 


Komentáře

1 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 1. dubna 2008 v 9:18 | Reagovat

jak přijdu ze školy hned se do toho pouštím:)))

2 Alienor Alienor | 1. dubna 2008 v 16:51 | Reagovat

Ach jo, já už vááážně nevim, co k tomu psát, protože to bylo zase prostě super... ;-)

3 Lucka Lucka | Web | 1. dubna 2008 v 18:51 | Reagovat

bylo to skvělí !!! :))) v další by to mohlo nabýt drama :D ne, dělám si srandu je to super, a asi bych se opakovala už po stý kdybych napsala: UŽ SE TĚŠÍM NA POKRAČOVÁNÍ :))) ! Šikulka Lirael ! :o)

4 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 1. dubna 2008 v 19:44 | Reagovat

jak drama?? Romantika, ne??? :D Moc krásně napsané, já se, stejně jako ostatní, nemůžu dočkat, až sedaj dohromady xD

5 Lucka Lucka | Web | 2. dubna 2008 v 15:43 | Reagovat

Drama i Romantika :DD a taky se moc těším .-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.