4. kapitola - Ráno za všechny prachy

24. března 2008 v 9:25 | Lirael |  Natáhni ruku a dotkni se hvězd
Lirael drží slovo, takže je tady nová kapitola.
Ehm, asi se divíte co to vlastně je, protože kapitolovku tohohle názvu tady určitě nemám. Ale mám.
Jde o Ale no tak. Kapitolovku jsem přejmenovala už minulý týden, ale nemohli jste si toho dost dobře všimnout, jestli neprojíždíte staré články. Už jsem to všude přejmenovala, takže starý název je minulostí.
Možná se ptáte, proč jsem si vybrala tak infantilní název...
No, tohle byl vlastně první název povídky. Když jsem ji ale dávala na blog, přišel mi trochu divný, takže jsem ho změnila na Ale no tak, i když tenhle název se mi nijak extra nelíbil. Celou dobu jsem na něj koukala trochu nejistě, a tak jsem se rozhodla povídku přejmenovat zpátky.
Jooo - konec řečí.
Můžete si otevřít článek s tou největší infantilní blbinou, jakou si dokážete představit.
Když se mi ten úkol hodně nebude chtít dělat, možná ještě dneska přiletí další kapitola.

______________________________________________________________________
Z parku odcházím až potom, co se setmí. Jdu tichými ulicemi našeho komunistického sídliště a všehovšudy potkám akorát jednu starší paní se psem. Než dojdu k našemu domu, stihnu ještě zakopnout a spadnout do bahna. Jako bych už tak neměla super den...
"Ahoj," křiknu do domu, hned potom, co za sebou třísknu dveřma. Ani nečekám na odpověď a jdu do svého pokoje. Otráveně ze sebe svlékám svršky a oblékám se do tepláků. Při letmém rozhlednutí po pokoji si zkazím náladu ještě o kousek víc, protože to u mě v pokoji vypadá jako po výbuchu bomby. Já nemám ráda nepořádek, to ani náhodou, ale nikdy se mi ho nechce uklízet. Proto to tu místy vypadá jako v pokoji mého bratra, ale jeho kvalitám se nemůžu rovnat. On snad ani nemůže ani vědět, jak vypadá jeho koberec, na zemi má prakticky souvislou vrstvu bordelu. Ale jemu to nevadí... Mamka si myslí, že to dělá na truc, ale mně přijde, že se mu to prostě nechce uklízet a radši se topí ve špinavym oblečení, než aby ho odnesl do koše na prádlo.
Sedám si ke stolu a hlavu si podepírám rukou. Za naším domem se zvedá kopec, asi tak uprostřed je cesta, kudy celý den chodí lidé venčit své psy. Stromy na svahu se kymácí ve větru. Už tolikrát mě napadalo, že se musí zlomit... Ale pořád stojí. Ten nalevo dokonce sázeli za domem, když jsem byla malá. Pamatuju si, jak jsem po něm chtěla šplhat, když byl jen o trošku vyšší než já. Teď mi sahá až do oken... Nejvtipnější je, když na něj přiletí nějací ptáci a já je zpoza okna pozoruju. Hlavou mi probíhají vzpomínky. Beru do ruky mobil a odemykám klávesy, mobil na mě příjemně zabliká a na displeji se objeví starý známý obrázek, který tam mám už od pořízení mobilu - štěně. Hrozně bych chtěla psa, ale mamka tvrdí, že dokud se neumím postarat sama o sebe, nemůžu se starat o někoho dalšího. Vtipný je, že mamka měla bráchu v sedmnácti. No nic. Pomalu projíždím seznam kontaktů a přemýšlím, komu mám napsat. Samotné se mi ven jít nechce. Kristýna? Ne, s tou si nemám co říct... Lucka? Ne, ta mluví pořád jenom o sobě. Marie? S tou jsem se neměla o čem bavit už ve školce. Pomalu mi to začíná lézt na mozek... Nechce se mi sedět doma, ale jít ven sama? Je fakt, že asi nemám moc komunikativní náladu, ale sama? Zvednu oči od mobilu a vidím, že na cestičce za domem je malý kluk se štěnětem. Chvíli je pozoruju. Štěně sedí a odmítá jít dál, zatímco ten kluk ho zoufale přemlouvá, aby se zvedlo. V jednu chvíli si kluk dřepne k němu a štěně, sotva to udělá, vystartuje a vodítkem svého pána strhne na štěrkovou cestu. Potom se zastaví a otočí se, jako kdyby na svého páníčka volal, aby nezdržoval. Přitom vrtí ocasem, že z něj vidím jenom šmouhu.
Nemůžu se ubránit úsměvu.
Až když seznam projdu až dokonce, smutně musím uznat, že asi opravdu nemám nikoho, koho bych mohla vytáhnout ven. Zuzka se se mnou nebaví a u všech ostatních mě extra neláká setkání se s nimi. Mobil pokládám zase na stůl. Mezitím se za okny setmělo úplně. Je fakt, že teď už se mi samotné ven tuplem nechce. Naše sídliště neaptří mezi nějaká extra bezpečná, to spíš naopak. Člověk se každou chvíli dozvídá o nějakém pedofilovi... Nakonec celý nápad procházky zavrhuji a rezignovaně sahám do batohu. Úkoly vážně nepatří mezi moje oblíbené činnosti. Vsadím se, že si toho někteří učitelé už i všimli, což je na jejich zabedněnost docela div.
ooOooOooOoo
Když po několika hodinách otravného učení zaklapnu poslední sešit, nemůžu se ubránit zívnutí. Letmým pohledem na hodiny zjišťuju, že je už půl jedenácté pryč. Ne, že bych se s úkoly tak patlala, to by mě ani nenapadlo, ale vždycky se najde něco jiného, co odběhne člověk dělat, aby se úkolům vyhnul. Kdybych měla spočítat, jak dlouho jsem celkově dělala něco do školy, asi by mi vyšlo něco kolem třičtvrtě hodiny... To dokážu odhadnout i já, která z matiky propadám.
Mamka se u mě v pokoji zastavila už asi před hodinou, že jde spát. Prý nemám zase ponocovat. No teda pardon, ale já neponocuju! Jenom, když si chci v knížce nutně přečíst další kapitolu... a pak další... Nebo když dělám úkoly stejným stylem jako dneska... Nebo když- Hm, tak fajn - ponocuju! A co je jako na tom?! Mamka zase ponocuje, když dělá na poslední chvíli něco bůhví jak důležitého do práce. Takže po kom mám to ponocování? Samozřejmě, že po mamce. Takže, kde je problém? proběhne mi hlavou, zatímco zase zívám jako kdybych minimálně týden nespala.
Když se rozhlédnu po pokoji, skoro nic nevidím, protože v jednom kuse ospale přivírám oči. Ale já si chtěla ještě číst, napomenu sama sebe prosebně. Oči se mi neúprosně klíží dál. Nakonec vstanu od stolu, plyšáky shodím z postele, zapnu budík a ospale sebou praštím do postele. Usnu sotva se moje hlava dotkne polštáře. A ani se nenamáhám převléknout se do pyžama, jsem ráda, že jsem si sundala džíny.
ooOooOooOoo
Ráno se probouzím unavená, naštvaná a polámaná. Některé plyšáky jsem totiž z postele neshodila a v noci jsem na nich ležela, samozřejmě, že to nebylo pohodlné, ale vůbec se mi nechtělo je namáhavě hledat v posteli. Zvlášť ne, když jsem si zrovna našla tak příjemnou polohu. Jo, ale ráno své lenosti lituju, protože jsem se skoro nevyspala a můj oblíbený medvěd, Míša, mi celou noc ležel pod zády. Dokážete si asi představit, jak pohodlné to bylo.
"Sáro, jsi vzhůru?" ozve se zpoza dveří sotva se vyhrabu do sedu a mžouravě se rozhlížím po pokoji.
"Hm," odpovím a pomalu se hrabu z postele.
Když dojdu do koupelny a podívám se na sebe do zrcadla, musím uznat, že vlasy jsem si tentokrát přeležela opravdu kreativně. Zatímco jeden pramen stojí skoro kolmo k hlavě, ta část hlavy, na které jsem ležela, je až zoufale zplácnutá. Ještěže se mi už dají vlasy aspoň trochu sepnout do culíku. Ospale beru do ruky kartáček na zuby a pořád ještě mžourám na sebe do zrcadla. Kruhy pod očima nejsou zas tak nápadné a zjišťuju, že mi přes noc ani nevyrašil nový beďar.
Potom, co si vyčistím zuby, zamířím do kuchyně.
"Ahoj," zívnu na mamku.
"Ahoj," zívne i mamka.
"Kolik je?"
"Třičtvrtě na sedm..."
"Děláš si srandu?" vyhrknu.
"Ne, proto jsem tě šla budit."
Už se dál s mamkou nevybavuju a běžím do svého pokoje. Poslední autobus, kterým bych stihla začátek první hodiny mi totiž jede za dvacet minut. Popadnu první oblečení, které mi přijde pod ruku a nesmrdí. Na přeležené vlasy se vykašlu a jenom je narychlo sepnu do culíku. Nejhůř se mi ale hledají 2 stejné ponožky, nakonec se vzdávám a beru si jednu zelenou a jednu modrou. Obě jsou tak seprané, že mají už skoro stejnou barvu. 12 minut. Vřítím se do kuchyně a z chleníku vytáhnu housku, namazat ji už nestihnu, takže si ji jenom beru do ruky, že ji budu jíst cestou. Svačinu bych si nestihla udělat, ani kdybych se rozpůlila ,nebo rozčtvrtila, nakonec tedy vezmu za vděk pomerančem, který rychle hodím do batohu a flaškou, do které si stihnu nalít aspoň nějakou vodu. 8 minut. Narychlo kontroluju, jestli mám v batohu všechny věci, beru si ho na záda a obouvám se.
"Tak čau," křiknu někam za sebe.
"Ahoj a dávej na sebe pozor," zavolá mamka z horního patra.
"To víš, že jo," odpovídám už skoro z ulice. 6 minut.
Chladný vzduch mě skoro vtlačí zpátky do domu, bundu si zapnu až ke krku a ruce ukrývám v bezpečí kapes bundy. Fouká ledový vítr. Ještě se toužebně ohlédnu po našem domku a dávám se do běhu. Cestou míjím našeho souseda, který každému nechutně podlézá. "Ahoj, Sárinko," protáhne a usmívá se na mě tím svým nechutným způsobem. "Dobrý den," odpovídám, i když už jsem kus za ním. Rychle pryč. Řeknu vám, že kdybych si měla představit, jak vypadá pedofil - představím si našeho souseda. Rychle vybírám zatáčku na konci naší ulice a noha mi podklouzne na bahně. Zalapám po dechu, ale udržím se ve stoje. 4 minuty. Za chvilku už je i past z bahna za mnou a já se pomalu blížím k autobusové zastávce. Až na to, že ještě nejsem ani v polovině cesty a nejspíš to nestihnu... Málem vrazím do jakýchsi holek mého věku, nebo spíš mladších, které si na rohu ulice požitkářsky kouří.
Na zastávku doběhnu samozřejmě pozdě. Je totiž 7:08. Jsem naprosto vyčerpaná, rychle oddechuju a na housku v batohu, kterou jsem měla v plánu jíst cestou ani nepomyslím. Navíc zjišťuju, že jsem si doma nechala kapesníky a teď tady popotahuju jako malá.
"Ahoj," ozve se mi za zády.
Otáčím se za hlasem.
"Ahoj, Marku," vydechnu.
Sahá do kapsy, "Napadalo mě, jestli nechceš kapesník," usměje se na mě a podává mi balíček papírových.
"Dík," hlesnu a vděčně si je od něj beru.
"Taky se ti tak nechtělo vstávat jako mně?" zívne Marek.
"Asi jo, když tady teď stojím," usměju se.
"To je fakt."
Trapné ticho je snad ještě horší než chladný vzduch všude kolem. Minimálně mi je daleko nepříjemnější.
Po chvíli se ozve Marek, "Tak co? Jak ses vlastně rozhodla?"
"Co?" vyhrknu nechápavě. O čem to mluví proboha?
"Soutěž," objasní mi to nejistě Marek.
Vykulím oči a nevím, co říct.
"Dobrý?" vyptává se hned starostlivě.
"Jo, ale já úplně zapomněla, že se mám rozhodnout. Vypadlo mi to. Celá ta motanice kolem soutěže."
"Ale půjdeš, že jo?"
Neodpovídám, pořád jenom čumím a podivuju se nad svou blbostí.
"Sáro, musíš tam. Vždyť zpíváš tak..." Ale myšlenku už nedokončí, protože na zastávku právě přijíždí autobus.
 


Komentáře

1 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 24. března 2008 v 10:58 | Reagovat

Ochich ochich ouvej, ty jsi s tím sekáním ještě horší než já xD Úžasn napsaný:) Ae myslím, že na tu soutěž pujde a mimochodem ten název... Stokrát lepčejší než Ale no tak:))))))

2 Lirael Lirael | Web | 24. března 2008 v 11:50 | Reagovat

Že jo :D

3 Alienor Alienor | 24. března 2008 v 12:35 | Reagovat

Hezký. Mám pocit, že ses ze začátku kapitoly hooooodně inspirovala Sabriel (a nemyslim tu knížku ;-))...  :-D

4 Lirael Lirael | Web | 24. března 2008 v 12:44 | Reagovat

Docela jó, no. Protože a jelikož Sabriel má za domem kopec, kde je cesta, kudy chodí lidi se svými psy. :D

5 Alienor Alienor | 24. března 2008 v 13:28 | Reagovat

No a nejen to, že??? :-D

6 Lirael Lirael | Web | 24. března 2008 v 14:24 | Reagovat

No jo nó. :D Asi tak celej začátek... Asi tak většina... Ale je to Sára, ne Sabriel, to si pamatuj. :D ;)

7 Kolda Kolda | Web | 12. května 2008 v 17:49 | Reagovat

netušim, kdo je Sabriel, ale kapitola je hrozně nádherná!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.