1. kapitola - Nepovedené dvojče

3. března 2008 v 16:37 | Lirael |  Natáhni ruku a dotkni se hvězd
Nikdo nemůže popřít, že teď je kolem čtvrtý. :-D
Jinak je mi šoufl, takže už další novinky ani nečekejte...
Jako vždy se mi to vůbec nelíbí, myslim, že jsem to zkonila a že se to nedá číst.
To byl tak v kostce můj názor, ale radši si udělejte vlastní. ;)
Co takhle se s ním svřit do komentářů? O:-)

____________________________________________________________________________
Ne, abyste si můj život malovali růžově.
To, že vás balí hvězda školy, totiž žádná výhra není a svět vám přijde až neskutečně šedej. Jestli jsem doteď lezla kanaláma společnosti naší školy, teď si rovnou můžu hrabat cestičku k zemskýmu jádru. Kluci se se mnou nebaví vůbec, protože mě má jako zabranou Marek a většina holek žárlí, takže se se mnou taky nebaví. Co víc si přát...
Z fleku byste si to se mnou vyměnili, ne?
Kdybyste znali Marka tak jako já, neměnili byste, na to vemte jed.
Je to ten nejnamyšlenější, nejoslizlejší a nejnesnesitelnější magor, kterého si dokážete představit.
Uznávám, že vypadá dobře. To by asi nikdo, kdo je při smyslech, nemohl popřít. Dokonce vypadá až moc dobře... Ale je si tim taky až moc jistej.
Třeba dneska, naše češtinářka mu odpustila, že nemá tu slohovku (kterou já mimochodem psala do jedný do rána), jenom proto, že se na ní usmál. Jo - usmál. A pak, že je na světě ještě nějaká spravedlnost.
Já už jí hledala tolikrát a na co mi to bylo, že?
Mareček celou školou proplouvá s úsměvem a já místo toho šla spát pozdě, teď mám kruhy pod očima a ta slohovka stejně stojí za nic. Prostě dokonalost sama.
Ale kromě toho, že je Marek bohužel inteligentní dostatečně na to, aby měl ve škole daleko míň problémů než já, a taky je hezkej - nesnášim ho! Vždyť ani nemáme nic společnýho probůh. On je hvězda školy a mně doteď lidi ve škole nemůžou přijít na jméno, i když už tady nějakej ten pátek jsem. Marek je kapitán fotbalovýho týmu školy a já nechodím ani na jeden kroužek... Školní akce, kde je on hvězdou, okázale ignoruju. Jasně, tohle všechno dokazuje, že jsme si souzeni. Ha ha. Netušim, jak se vůbec dostal k přesvědčení, že beze mě nemůže bejt. Ale otravuje mě už roky.
Vlastně si nepamatuju den, kdy by mě neotravoval, když samozřejmě nepočítám prázdniny a víkendy, to mám padla... Ale v pondělky to všechno zase začíná.
Jediným světlým bodem dneška pro mě byla hudebka. Říkala jsem vám to už? Hudebka je něco, v čem jsem vážně dobrá. Sice nepatřím mezi ty extrémy, které rozeznají o jakou notu jde, když jí slyší, ale jinak... Dřív jsem chodila do sboru, ale teď jsem už trochu přerostlá na starý sbor a do nového se mi nechce, protože bych tam stopro nikoho neznala. Všichni kolem mi tvrdí, že zpívám úžasně, ale samotný mi to až tak dokonalý nepřijde. Baví mě to, to jo, ale nikdy nebudu zpívat tak jako hvězdy, které na člověka deně vyřvávají z rádia. Jenom mě to baví. Nechápu, co s tim všichni tolik nadělaj. To člověk nemůže jen tak zpívat? Bezdůvodně? Dobře, nebo proto, že ho to baví? Ale lidi okolo mě na tohle neslyší.
Náš učitel hudebky je celkem v pohodě, nepatří mezi ty učitele, který vám přijdou, že jsou ve škole z donucení. On prostě přijde a učí, ale není tak nudnej a ani nemá tak uspávající hlas, to byste ho prostě museli vidět. Na hudebce vždycky tak 10 minut děláme teorii, ale zbytek dvouhodinovky se zpívá. Hrozně mě to baví. Díky tomu, že jsme se na začátku roku mohli rozhodnout, jestli chceme na hudebku, nebo na výtvarku (pro mě to teda byla snadná volba, když maluju ve svých šestnácti jako pětiletý mrně) - na hudebce jsme všichni dobrovlně, takže hudebkář si s náma hodinu, co hodinu, hraje na sbor. A většinou to zní celkem čistě.
Ale dneska to bylo divný...
Sýkora byl nějak mimo. Místo zpívání jsme psali test a pak jsme měli napsat noty skladby, kterou nám zahrál. Já to teda nepochytila ani jednou - jak bych taky mohla...
Celá třída z něj byla mimo. On je na nás vždycky tak milej a všechno, ale teďka se choval jako někdo, kdo je v tý škole snad omylem, nebo co. Vrcholem všeho byl ten test. Zrovna Sýkora patřil mezi ty férový učitele, co to člověku aspoň řeknou dopředu. Nejednou nám vyprávěl o tom, jak si tyhle podpáskovky sám zažil, když byl ještě na škole. Dneska ale bylo všechno jinak, přišel úplně vyřízenej a choval se k nám jako k magorům. Dokonce pletl jména, zrovna on, kterej si nás vždycky pamatoval a nikdy si nás nepletl.
My jsme si mysleli, že nám snad dali na hodinu jeho nepovedený dvojče. Bohužel to byl ale Sýkora osobně. Když nás všechny konečně vysvobodilo zazvonění na konec hodiny, nikdo nás nemusel dvakrát pobízet, abysme odešli.
O to víc mě překvapilo, když nás Sýkora zarazil.
"Počkejte, chci ještě mluvit se slečnou Vránovou."
Celá třída strnula, potom se opatrně ozvala Dana, "Pane profesore, ale my ve třídě žádnou Vránovou nemáme."
"Aha, ovšem. Tak Várkovou?"
Všichni jsme mlčeli.
Sýkora se rozhlédl po třídě a spočinul pohledem na mně.
"Vávrová?" zeptal se.
Bohužel to znamenalo mě.
Jenom jsem kývla na souhlas a položila jsem batoh zpátky na zem.
"Fajn, ostatní můžou na přestávku, ale ty, Simono, za mnou ještě pojď."
"Sára," zabrblala jsem.
Zbytek třídy vyklidil pole a já s ním v učebně osaměla...
 


Komentáře

1 Alienor Alienor | 3. března 2008 v 16:46 | Reagovat

Pokračovat, pokračovat!!!

2 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 3. března 2008 v 19:04 | Reagovat

Souhlasím s Alienor:)))

Asi jsem si hrooozně oblíbila další povídku:)))

3 Lirael Lirael | Web | 3. března 2008 v 19:05 | Reagovat

:-D

4 M M | Web | 28. října 2009 v 10:25 | Reagovat

Souhlasila bych s holkama, kdybych nevěděla, že stačí když 2x zmáčknu zpět a můžu si přečíst celoun povídku :) Už vím, proč ji máš tak ráda. Asi jsem se ztotožnila se Sárou, až na ten zpěv...Vysoký tóny zpívám strašně falešně xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.