6. kapitola - Sbohem

9. března 2008 v 12:40 | Lirael |  Stíny Andělů
Jak jsem slíbila (tenhle víkend sliby ani moc neporušuju ), je tady nová kapitola ke Stínům Andělů.
Minulou kapitolu jsem ukončila tak, že si musíte minimálně její konec přečíst znovu, protože tahle kapitola začíná dokončením věty, co řekla Marion.
Jinak tuhle kapitolu věnuju tomu, kdo si pro ní v anketě, kterou povídku chcete jako další, hlasoval. Nemám páru, kdo to byl, ale snad mu tohle udělá radost.
Jinak - ptáte se na Ale no tak?
Každopádně, jestli jo, tak novou kapitolu se budu snažit napsat ještě dneska, ale můj problém momentálně je, že se mi teď, potom, co jsem napsala nové kapitoly, chce pokračovat ve všech povídkách, co mám rozepsané. Takže mám dilema.
Sem každopádně jako další přiletí Ale no tak.
Jo a konec organizačních blbin. Kapitolu jsem dopsala asi před třema minutama, protože obrázky jsem hledala, když jsem byla asi tak v polovině, nenapadalo mě, jak to napsat dál. Ne, že bych nevěděla, co chci napsat - ale nějak jsem to potřebovala protáhnout a propojit. A mimochodem - zamilovala jsem se do toho obrázku na konci článku, mám ho už staženej dost dlouho, ale nemůžu se na něj vynadívat.
Joooooo - konec řečí.
Teď by to asi chtělo začátek věty z minulé kapitoly, co?
Dávám jí ještě na začátek článku těhle, jenom jako dodatek předtím. No - uvidíte, až si otevřete článek.
A napište mi nějaký komentáře....
Slibuju, že o to dřív, bude nová kapitola...

____________________________________________________________________________
"Mám nápad."
"Jestli jde o nápad, jak mě dostat z průšvihu, nebo mi vrátit mojí barvu vlasů, sem s ním."
Arianne místo odpovědi sáhla na svůj krk, do prstů vzala drobnou bílou perlu a škubla.
Nic se nestalo, tkanička byla odolnější než na první pohled vypadala.
"Aha, tak jestli tohle byl tvůj nápad, řekla bych, že mi to nepomůže," ironicky prohlásila Marion.
"Já se aspoň snažím, ty si tady jenom skuhráš, co se ti stalo s vlasama." Při těchto slovech zatáhla za tkaničku oběma rukama, vší silou, co měla - ale tkanička nejevila žádné známky poškození.
"Nějaké další zaručeně fungující nápady?"
"Ne," odsekla Arianne. "Taky bys mohla něco vymyslet ty."
"Tak fajn, co třeba....?"
____________________________________________________________________________
"...., kdybys tady ty hledala dál a já bych šla čekat, až se setmí a budu moct na mrak?"
"Marion, já ti nebudu říkat co máš a co nemáš dělat." Potom se Arianne zadívala na oblohu a dodala: "Ale je teprve pár hodin po poledni, to strávit ten čas před setměním tím svým bezúčelným vysedáváním na tom kopci?"
Marion neodpověděla hned, protože začala horečně předstírat hledání, ale nakonec z ní vypadlo jen zamumlání.
Arianne si jenom povzdechla a dál zkoumala mýtinu.
"Mám nápad," křikla Arianne na sestru po hodině mlčení.
Marion se rozsvítily oči a doběhla k sestře, "No tak povídej," řekla s nepřeslechnutelnou nadějí v hlase.
"Co kdybysme se přemístily tam, kde jsme včera byly?"
"CO?" vyhrkla Marion a zírala na sestru jako na blázna.
"Přece víš, jak to funguje, zavřeš oči a představíš si místo, kam se chceš dostat..."
"To ano, ale jak nám to pomůže?" nechápala Marion.
"No, když si představíme to včerejší místo a přenese nás to zase sem, budeme vědět, že je to tady... Co myslíš?"
"Když nad tím tak uvažuju, tak to nezní tak hloupě, navíc - "
"Je to pořád lepší než nic," dořekla za ní Arianne.
Obě naráz vytřeštily oči.
"Jak si věděla, co chci říct?"
"Nevím, nějak mě to napadlo, to je přece jedno. Tak to zkusíme?"
Marion jenom kývla na odpověď a semkla pevně víčka, Arianne udělala to samé a chytla sestru za ruku. "Abysme zůstaly spolu a nešly každá jinam," řekla na vysvětlení. Potom už si Arianne představila včerejší místo do toho posledního detailu, na který si byla schopná vzpomenout a nechala se vtáhnout dobře známým vírem. Ale příjemný pocit ve víru se ztratil, sotva si Arianne uvědomila, že už nedrží ve své ruce sestřinou ruku. Potom vír ustal a Arianne znovu otevřela oči.
Stála někde u středu mýtiny a s úlevou si všimla, že Marion je tu také. Ale nechápala, proč jsou každá někde jinde. Rozhlédla se kolem sebe a prohlédla si místo, kam se dostaly. Vnitřní hlas jí říkal, že je to ono, že jsou tu správně, ale nechtělo se jí tomu věřit. Udělala krok vpřed a zarazila se. Do chodidla jí zasáhla taková bolest, jako kdyby si stoupla na hroty stovky nožů. Sykla bolestí a podívala se na nohy. Tráva vypadala normálně, ale i při dalším kroku cítila stejnou bolest. Zatnula zuby a šla směrem k Marion.
Marion zatím pobíhala kolem místa, kde se objevila, jako malé dítě. Tráva byla hebká a připadalo jí jako kdyby se procházela po mraku. Zažívala přesně tu samou slast jako vždycky, když se její nohy dotkly hebkého povrchu mraku. Nevnímala okolí, jenom stále hopsala po trávě. Z transu ji probral až jekot Arianne. Marion se ohlédla tak prudce, že jí křuplo za krkem, ale zahlédla Arianne už jenom jak padá k zemi. Příjemný pocit ji najednou opustil a ona se rozběhla k Arianne.
"Arianne!" volala už z dálky.
Tentokrát ale Arianne nebyla zticha, naopak Marion jí slyšela, jak skučí bolestí. Čím víc se sestře blížila, tím víc jí bolely uši od jejího jekotu, a tím víc jí samotné začala bolest pronikat do nohou. Když k Arianne konečně doběhla, padla k sestře na kolena a rychle ji otočila na záda. Arianne měla naštěstí otevřené oči, ale ta bolest, která se v nich zračila, zasáhla Marion tak jako nic předtím. Oči měla zalité slzami.
"Arianne, co se stalo?" zkusila se zeptat Marion.
"Já nevím..." šeptala Arianne. "Ta tráva."
Marion nechápala, co Arianne na trávě vadí. Byla přece tak měkká a příjemná.
"Arianne, proč jsi tak ječela? Vyděsilas mě," řekla Marion vyčítavě.
"Nohy," zamumlala Arianne.
Marion si klekla k sestřiným nohám a prohlédla si je. Neviděla nic. Nic zvláštního, prostě nohy, které jsou trochu zelené od čerstvé trávy, nic víc. Arianne se stále skučela bolestí. Bolestí, kterou cítila i Marion. Podívala se i na své nohy a neviděla nic divného, jen jí připadalo, jako kdyby jí do nohou bodaly hroty nožů. Asi nějaká křeč, pomyslela si. To zase přejde.
Marion by dokázala ignorovat svou bolest, ale nemohla to samé udělat s bolestí, kteoru bezesporu cítila Arianne. Nevěděla si rady, a tak udělala jedinou věc, která jí připadala jako správná. Vzala svou sestru za ruce a v mysli si vybavila svou studánku. Zavřela oči a nechala se vtáhnout vírem, který ji vždy uklidňoval. Otevřela oči a byla u vody.
"Arianne," oslovila sestru, která ležela bezvládně po jejím boku.
Arianne pootevřela oči.
"Sedni si," pobídla ji Marion.
Arianne se posadila a zmateně se rozhlédla kolem sebe.
"Neboj, já nás sem přenesla... Dej si ty nohy do vody, třeba ti to pomůže," navrhla Marion.
Arianne jenom přikývla a sedla si na samý okraj tůně. Opatrně ponořila nohy do vody a Marion za chvíli udělala to samé. Když se Marioniny nohy dotkly hladiny, bolest náhle ustala. Jako kdyby ani nikdy neexistovala, voda jí dodávala pocit pohody a bezpečí. Najednou na bolest zapomněla.
"Lepší?" zeptala se sestry.
"Mnohem," usmála se Arianne.
Dívky seděly vedle sebe na balvanu s nohama ve vodě a kolem nich se ozýval jen šumot lesa. Marion tohle místo milovala, byla tady skoro pořád. Čas ubíhal a čím víc dívky mlčely, tím víc se ozývaly hlasy lesa.
Marion pomyslela na mrak až ve chvíli, kdy se začalo stmívat. Arianne se na ní jenom otočila a řekla: "Neboj, vždyť to zvládneš. Určitě to nebude nic tak strašného."
"No jo, ale měla jsem přijít včera..."
"Ano, ale taky máš pádný důvod, proč jsi tam nebyla, no tak, neboj se."
"Tobě se to řekne," ušklíbne se Marion.
"Dost možná, ale snažím se ti pomoct..."
"Co mě asi čeká?"
"Netuším, nikdo o bráně moc nemluví... Někteří se jí bojí, jiní se k ní ani nikdy nedostanou. Bůhví, jestli je to trest, nebo odměna."
"Jo, tak tohle jsem přesně nechtěla slyšet," směje trpce Marion.
"Promiň..."
"To je jedno, máš pravdu. Jenom se neumím nebát, to je všechno."
Arianne vzala Marion za ruku, "Ale no tak." a usmála se na ní. "To zvládneš."
"Aspoň jedna z nás dvou si to myslí."
"A dost, stejně nepřijdeme na to, co tě čeká, tak proč si s tím motat hlavu? Kdy chceš vlastně jít?"
Marion otočila hlavu vzhůru k nebi a zkoumavě se rozhlédla kolem.
"Asi tak do hodiny," řekla, když se zase otočila k Arianne, hlas se jí třásl.
Hodina uplynula jako nic, kolem dívek se rozprostírala neproniknutelná tma a nedaleké město se propadalo do spánku. Arianne Marion ještě objala...
"Zvládneš to, věř si," povzbuzovala ji znovu.
"Snad," nadechla se zhluboka Marion.
"Určitě," opravila ji Arianne.
"Díky."
"Za co?"
"Za všechno, za dnešek, za včerejšek, jsem ráda, že jsme zase byly spolu," usmála se Marion.
"To já taky, musíme si to zase zopakovat."
"Jo a kdy asi? Když mě tak do hodiny pohltí brána a už se dost možná nikdy neuvidíme?"
"Ty to ale bereš optimisticky."
"Realisticky," podotkla Marion.
"Už víš, co řekneš Stínovi?"
"Spíš tuším, nemám připravený proslov. Každopádně se asi nestane, že by se neptal, podívej se, jak vypadám," řekla Marion a zatahala se za vlasy.
"To asi ne... Ale vážně ti to takhle sluší."
"Dobrej pokus"
"Snažila jsem se," mrkla Arianne na sestru.
"Tak už běž, jinak se tady budeme loučit do zítra, a to bys měla teprve, co vysvětlovat."
"Hm..."
"Marion," řekla Arianne a postrčila sestru do zad.
"No jo... Co budeš dělat teď ty?"
"Teď počkám, dokud neodejdeš a potom nevím."
"Už mě nenapadá, jak to můžu zdržet..." zasmála se Marion.
"To je jenom dobře, bež, ať už to máš za sebou a hlavně se uklidni, teď mi vážně přijdeš trochu mimo..."
"Jako kdybych nebyla."
Arianne sestru jenom sjela vyčítavým pohledem.
"No jo, už jdu, vidíš?" řekla a nohou vykročila do vzduchu.
"Dávej na sebe pozor," zavolala ještě Arianne na sestru.
"Neboj," zamumlala Marion a pevně semkla víčka.
Arianne se dívala na sestru, dokud jí nesplynula s houfem mraků. Bála se o ní, hrozně moc se o ní bála, ale nemohla jí to přece říct, věděla, že by tím sestře vůbec nepomohla, spíš naopak. Opravdu jsme se viděly naposledy? proběhlo Arianne hlavou.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Marion stoupala k mraku a víčka držela pevně zavřená. Myslela na sestru, na to, co teď asi bude dělat. Nikdy by jí nenapadlo, že jí bude Arianne chybět, sotva se k ní otočí zády. Ale bylo to tak. Myšlenky na bránu ji nadobro opustily, teď se upíraly jen k Arianne, víc než kdy dříve se chtěla ohlédnout za sebe. Zamávat sestře. Rozloučit se... A potom Marion stanula na mraku. Nadýchaný povrch přímo lákal ke spánku. Jako kdyby si právě stoupnula na ty nejjemnější peřiny. Otevřela oči.
Stála na úplném okraji mraku. Ohlédla se za sebe. Všude kolem ní pluly mraky, věděla, že neexistuje šance, aby dohlédla až na mýtinu, kde Arianne možná pořád stojí, ale přesto doufala, že ji mezerou mezi mraky zahlédne.
"Marion," promluvil hlas.
Marion sebou trhla, málem spadla dolů, jak se lekla, úplně zapomněla, proč sem vlastně šla.
"Marion," tentokrát zněl hlas naléhavěji.
Popošla dál na mrak a rozhlédla se.
"Marion..."
Kdo to je? Kde je? Marion nechápala, co se to děje, proč je tady...
"Marion, jak jsi se rozhodla?"
A potom ji pravda zasáhla jako rána pěstí. Brána.
Dlouho se nerozmýšlela a s naprosto vyschým krkem řekla: "Půjdu."
 


Komentáře

1 Zmazka Zmazka | Web | 9. března 2008 v 13:10 | Reagovat

Máš u mě diplom za 2.bleskovku (v rubrice bleskovky)

2 Lucka Lucka | Web | 9. března 2008 v 13:43 | Reagovat

teď když jsem přečetla - sbohem - lekla jsem se že končíš !!! Ale pak jsem si všimla 6. kapitola - Sbohem :DDD je moc pěkná ! Mylím ti kapču :))) už sem zvědavá na další :))

3 Lirael Lirael | Web | 9. března 2008 v 13:48 | Reagovat

Končit a tady! Neeeeee.... :-D

4 Alienor Alienor | 9. března 2008 v 19:47 | Reagovat

Chci pokračování!!! ;-)

5 Lirael Lirael | Web | 9. března 2008 v 19:49 | Reagovat

:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.