1. kapitola - Stín

21. ledna 2008 v 23:56 | Lirael |  Stíny Andělů
Další kapitola. O:-)
Teď se mi líbí, ale moc dobře vím, že zítra se mi už líbit nebude, takže to sem raději vkládám teď. :-D
Jinak nefim, jestli zítra napíšu další, každopádně se o to pokusím. :-)
Jinak - Dobrou noc. :-D Ještě je dneska. ;-)

____________________________________________________________________________
Hlas se ozval až po celkem dlouhé době, Marion to každopádně připadalo jako věčnost.
"Marion, je ti šestnáct let a již deset let jsi poctivě plnila povinnosti andělů, proto se ti dostane pocty projít branou."
Marion si v jednu chvíli už oddechla, protože to vypadalo, jako kdyby měla jen projít, ale pak si uvědomila, že tak jednoduché to asi nebude. Rozhlédla se po andělech kolem sebe, aby se ujistila ve svých doměnkách, ale po nich tu zbyla jen ozvěna hlasů. Byla sama, zase, ale věděla, že tentokrát jí už nikdo nepomůže, nikdo jí nevysvětlí, co má dělat.
"Marion, vstaň."
Zase přišlo to nevysvětlitelné nutkání uposlechnout příkaz, ale přitom Marion vůbec nechtěla. A v další chvíli už zase stála. Připadalo jí to nefér, že jí nenechají svobodnou vůli, myslela si, že rituál bude něco svátečního, ale tohle plnění nesmyslných rozkazů jí připadalo jako otravná a bezúčelná povinnost. Marion byla vždy poněkud tvrdohlavá a na příkazy většinou neslyšela, dělala si, co chtěla, ale tady to nešlo a ona si připadala jako v neviditelných okovech. A protože se na chvíli až moc ponořila do proudu vlastních myšlenek, zase se hrozně vylekala, když hlas znovu promluvil.
"Marion, jistě víš, co to rituál brány je..."
Tlak nečekaně povolil. Najednou byla zase volná.
"Matka mi říkala, že jde o ohromnou poctu, které se dostane jen andělovi, který si to opravdu zaslouží svou prací. Brána se mění a co je za ní nikdy nikdo neprozradil, ale s anděly, kteří branou prošli už nikdo nemluvil, myslím, že říkala, že už je ani nikdo neviděl. Arianne mi tvrdila, že anděl, který si takovou poctu podle brány nezaslouží, bude potrestán, ale jsou to jen domněnky."
"Správně Marion, je dobře, že nevěříš všemu, co ti kdo řekne. Ale v jiných ohledech měla i tvá matka Selen, i tvá sestra Arianne pravdu."
"Takže jestli si to nezasloužím..."
"Nesmíš na to myslet, když budeš příliš váhat a nebudeš si jistá svým posláním, brána tě potrestá."
"Ale -" Ale hlas se Marion protáhl do podivného zachraptění.
Šok, který Marion cítila ji svíral hrdlo, nemohla se pohnout, nemohla ani domluvit. Bála se, že ji brána nepustí, vždyť si sama sebou nebyla jistá. Nikdy. Potom, co Selen odešla jí ani nikdo neříkal to, co dokážou jen mámy. Nebyl tu pro ní nikdo, kdo by jí pochválil za zásluhy, nikdo, kdo by jí pochválil za cokoli, zlepšil jí náladu, pomohl. Jak má dokazovat, že si to zaslouží, když o tom sama tolik pochybuje?
"Úkol, který tě čeká není jednoduchý, rituál brány je hlavně složitá zkouška."
"V čem spočívá?" Vyhrkla Marion dříve, než tomu stihla zabránit. Byla tak nedočkavá, vystrašená a zvědavá najednou, bylo jí jedno, že může jenom šeptat.
"Každému dá brána jiný úkol, je jen na andělovi, jak ho vyřeší."
"Takže se předtím nedozvím, co mě čeká?"
"Můžeš se pouze domnívat, jak jsi řekla."
"Co se stane s anděly, kteří bránou projdou?"
"To je nejasné, brána jim dá poslání, které musí splnit. Je jen na nich, jak si s posláním poradí."
"A když si neporadí, tak..."
"Ano."
"Takže nevím, co mě čeká uvnitř, ani, co mě čeká potom, ani to, jestli mě vůbec ještě něco čeká, je to tak?"
"Ano."
"Je nějaká cesta zpět?"
"Opravdu chceš, aby tady byla a abys ty ztratila jedinečnou příležitost, která se ti už nikdy nenaskytne?"
"Ne," kuňkla Marion. Už zase se červenala.
"Tak se potom neptej na tak zbytečné dotazy, ale odpovím ti, znám tě, stejně by tě to zajímalo, ani kdybys o tom neuvažovala jedinou minutu, pravda?"
Marion jen kývne.
"Dobrá, cesta zpět je, ale nikdo se tou cestou nechce vydat."
"Promiňte, pane, ale to mi moc neříká."
"Aha, ovšem, tak tedy, když se rozhodneš vydat se zpět a zatratit tuto příležitost, budeš i ty zatracena. Žádný z andělů si na tebe nevzpomene, nikdo po tobě ani nevzdychne a ty to budeš všechno pozorovat jako Stín. Nikdo si nebude pamatovat, že kdy nějaká Marion existovala."
Marion se ho už-už chystala přerušit.
"Ne, ani tvá sestra."
To Marion jen usvědčilo v názoru, že cesty zpět prakticky není.
"Můžu se ptát dál?"
"Pokud máš na co, tak ano, je to poslední příležitost."
"Mluvil jste o Stínu. Nejsem si jistá, že to chápu správně."
"Ano, já jsem Stín, Stín anděla, který byl příliš zbabělý. Mrtvý otisk zapomenuté duše"
"Potom byste mi mohl pomoci, poradit."
"Nemohl."
"Proč ne?"
"Protože si sám nic nepamatuji a není nikdo, kdo by si pamatoval mě. Cítím jen bolest, ale nevím proč."
"To je strašné."
"Je to spravedlivý trest, nebyl jsem hoden pocty."
"A já vám tady budu brzy dělat společnost, pokud neuspěji."
"Tak to nesmíš brát Marion."
"Kolik mám času, než se brána otevře?"
"Tolik, kolik budeš chtít. Můžeš začít hned, za rok, i za dvacet let. Brána počká."
"Brána možná počká, ale když budu mít moc času na rozhodování, nerozhodnu se nikdy."
"Je to jen na tobě."
"Přijdu zítra, rozhodnutá. Buď budu zatracena, nebo zkusím štěstí."
Když Marion zase zvedla hlavu, začínalo svítat, tvář jí zchladil vítr prohánějící se kolem. Měla málo času, přílíš málo na to, jak závažné rozhodnutí měla učinit, ale věděla, že jinak by to nedokázala.
"Jeden den," zašeptala.
 


Komentáře

1 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 22. ledna 2008 v 10:16 | Reagovat

Krásný, honem další kapitolu!!:))

2 Lucka Lucka | Web | 22. ledna 2008 v 17:57 | Reagovat

Jo soulas s Nora van Hallen a máš u mě - modrý - diplomek !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.