Setkání

4. prosince 2007 v 9:04 | Lirael |  Setkání
Mám tady další povídku. Psala jsem ji do souteže Evelinee . Je o holce, kterou máma odložila do dětského domova. Nějak mě to napadlo, a tak jsem dneska nacvakala do počítače. Mysela jsem, že napíšu něco jiného, ale to až někdy jindy. Možná...

_______________________________________________________________________
"Ne, ještě chvíli, já ještě nechci domů. Mamíí!"
"No tak, Klárko, jdeme...."
Malá holčička stála na bruslích a jela dál od břehu, od své mámy. Mami. Na jejím místě bych to nedělala, byla bych s mámou. Po tváři mi stéká slza. Otáčím se, protože to asi vypadá divně, když po někom tam zírám jako před chvílí. Ale nemůžu si pomoct. Začíná sněžit a mě je hrozná zima, asi to nebyl dobrý nápad vzít si tyhle tenké kalhoty. Bruslím tedy na břeh jezera, přezouvám se do bot, brusle uklízím do batohu a naposled se ještě ohlížím za dvojicí kus ode mě. Klárka byla právě dostižena mamkou a ta jí nemilosrdně nese na břeh. Další slza. Utírám si tvář a raději mířím k metru.
Jedu domů... Tedy do dětského domova. Moje máma mě tam odložila, když jsem byla ještě mimino, ale pamatovala jsem si její tvář. Tu tvář, od které jsem se před pár minutami otočila. Poznala jsem ji okamžitě. Ale pořád nechápu, proč mě dala do děcáku. Tety v domově mi říkaly, že měla finanční potíže... Jediné, co mi nechala byl malý medailonek s mým jménem. Teď mi nepřipadala nějak extra chudě, třeba by - Před vchodem do metra zastavuji, nedá mi to, musím se vrátit než odejdou, třeba je už nikdy nenajdu. Postarší pán, který šel za mnou, nespokojeně něco zamručel a úmyslně do mě vrazil, ale mně to bylo jedno. Přidávám do kroku a doufám, že u jezera ještě budou. Bez dechu zastavuji na břehu. Máma tam s mojí panebože sestrou ještě je. Nevím, co jí řeknu, nevím, jak se zachová, nevím. Ale kdo by chtěl strávit Vánoce bez rodiny, o které moc dobře ví, že tady někde je. Já ne. Najednou mě nohy nesou směrem k nim. Ani se znovu nenadechnu a stojím před nimi. Zase musím vypadat jako nějaký blázen. Máma se na mě tázavě zadívá. Řekni něco! Ale co??? Beze slova na ni zírám a potom z pod šály vytahuji na světlo řetízek. Jen se zaleskne v zimním Slunci. Mamka se chvíli na řetízek kouká a potom jí po tváři stéká slza, stejně jako mě. Ticho prolomí malá Klárka.
"Mamí, co je to za divnou paní?"
"Klárko, jdi ještě na chvíli bruslit." Máma se na Klárku ani neotočí, dívá se na mě. Celou dobu.
"Supeeeeer."
Klárka odpeláší pryč a já zůstávám s mámou o samotě. Slza, další, znovu, nedokážu přestat.
"Evi?"
Jenom se na mámu usměji.
"Jsi to opravdu ty?"
"Mami, já -"
Mamka mě nenechá dopovědět, objímá mě. Z jejího objetí cítím tolik. Nechci, aby to někdy skončilo. Po patnácti letech potoků slz a osamění jsou tady úsměvy, rodina a dárky. Konečně Vánoce, jak mají být.
 


Anketa

Jak se vám líbí moje povídka "Setkání?"

Moc. :) Jen tak dál. 58.3% (7)
Docela dobrá. Máš ještě co zlepšovat. 33.3% (4)
Ujde 0% (0)
Nic moc. Zdlouhavá. 8.3% (1)
Nelíbí. 0% (0)

Komentáře

1 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 22. ledna 2008 v 22:23 | Reagovat

Juchůůů už jsem ji našla:D Tahle je úplně úžasná:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.