Domácí úkol 2

6. prosince 2007 v 13:05 | Lirael |  Domácí úkol
Je tady už druhá kapitola povídky "Domácí úkol", trochu moc jsem se s tím patlala, ale nakonec je to hotové. V této části povídky se má Daniela setkat s Davidem před videopůjčovnou a mají společně dělat domácí úkol. Proč se nakonec ale nedostane na vypracování úkolu? No, to si budete muset přečíst uvnitř článku.... :)

______________________________________________________________________
Sedím na lavičce před videopůjčovnou, už je dávno po půl jedné. V metru mě napadalo, že bych sem snad ani neměla jít, ale nedalo mi to. Teď už tady čekám skoro třičtvrtě hodiny, připadám si jako blázen. Čekám tady na svého bývalého kluka a mám s ním strávit celé odpoledne. To zas bude den. Třeba ze mě jenom chtěl udělat magora a teďka dřepí támhle za tím křovím a směje se mi. Nakonec zapuzuji jakékoliv ztřeštěné nápady, budu na něj čekat do jedné a potom odejdu, nebudu tady přece vysedávat další hodinu, protože pán neráčil. Nejhorší na tom je to, že ho mám pořád ráda. Ublížil mi, to jo, ale stýská se mi po něm. Nechápu to, co má Dita, co já nemám!? Třeba peroxid blond vlasy, prsa trojky a jinak je hubená. Celá škola ji miluje. Asi jsem problém právě vyřešila. Měla všechno, co já ne, ale to poslední, co neměla, o to mě připravila, o Davida…
A konec, už mě to vážně nebaví, je jedna pryč. Odcházím, nebude si ze mě dělat srandu. Teď někdy už třeba Dita končí, asi se na mě vykašlal a jel za ní. Jo, to bude vono. Zvedám se z lavičky, a vyrážím směrem k domovu. Přejdu přes silnici a pak už mě čeká jenom z kopce podél řadových domků až k tomu našemu. V zatáčce silnice ale strnu, je tam nával lidí. To je divný… Demonstrace? A tady? Když se ale protlačím davem až do "prvních řad" strnu, ulicí právě odjíždí sanitka. Před očima mám auto a kolo. Auto má jenom poškrábaný lak, ale kolo oproti tomu má od svého původního tvaru hodně daleko. Chudák cyklista. Už už se začínám tlačit směrem ke svému domu, ale potom si všimnu, že kolo je hodně podobné tomu, co - Ne, to není možné, on ne. To samé kolo má David. Vím to, jezdili jsme spolu v létě na kolech po okolí. Ale to nemůže být pravda. Na jeho kolo jsem přece nalepila samolepku "maximální povolená rychlost vozidla 60". Kam jsem ji jen nalepila? Kousek od kola stojí policista a vyptává se na něco jakéhosi postaršího muže. To bude asi řidič. Nevím, co dělat. Jestli se Davidovi něco stalo… Ne, to přece nemůže být pravda. Kdybych si jenom tak mohla prohlédnou to kolo, třeba bych tam tu samolepku ani nenašla.
Nemám na výběr, buď zajdu za tím policistou a zeptám se ho, nebo zavolám Davidovi, po čemž vážně netoužím, kdyby se mu nic nestalo a on to zvednul, nevěděla bych, co říct. Třeba už je někde s Ditou a já se tady zatím nechávám unášet vlnami své bujné fantazie. To je ono, zase moc fantazíruju, David je určitě v pořádku. Ale nedá mi to, dav se začíná rozcházet a po chvíli už tu zůstává jen skupinka čumilů, řidič a policista, pomalu se odhodlávám, že se zeptám. Najednou slyším sama sebe říkat: "Prosím vás pane, kdo jel na tom kole?"
Policista se na mě podívá a zjevně se snaží pochopit, proč na něj někdo jako já mluví.
"To jsme stále ještě nezjistili. Pokud ale víte, kdo na tom kole byl, řekněte mi to, protože u sebe neměl žádné doklady." To je celý David. Ne, nech toho, on je v pořádku. Jemu se nic nestalo. Nemohlo.
Asi jsem mlčela moc dlouho, policista vypadá zmateně.
"Slečno, jste v pořádku?" Já jo, ale jestli on ne-
"Ano."
"Takže, můžete mi říct, kdo to byl?" Na to jsem se původně ptala já…
"No, já přišla až když odjížděla sanitka, ale to kolo znám. Bojím se, že vím, komu patří…"
"Aha, takže to si budu muset promluvit i s vámi. Pokud si tedy jste jistá."
"J-j-já my-myslím, že ano, ale potřebovala bych se podívat na to kolo zblízka, abych si byla jistá." Úplně se mi klepal hlas při té představě, že to kolo je Davida.
"Tak prosím." Vede mě ke kolu a zatímco já si klekám vedle toho pomačkaného kusu kovu, on stojí nade mnou.
A je tu okamžik pravdy. Prohlížím si pomačkané kolo, kousek dál leží řidítka. Postupně obejdu celé kolo, ale to, co hledám mě celou dobu bije do očí, na sedadle zespodu je samolepka. Je to určitě ta, kterou jsem Davidovi dala já. Nemůžu dýchat, vidím rozmazaně, sesunu se na zadek a jenom tam tak civím na samolepku.
"Slečno? Nepotřebujete pomoct?"
Nejsem schopná se na policistu podívat, jenom pomalu kývnu. Naštěstí pochopil a ohleduplně čeká než se uklidním. Až se tak konečně stane, podívám se na policistu a řeknu: "To kolo patří Davidovi Dvořákovi." Policista se na mě stále dívá… Řekla jsem nějakou blbost?
"A vy se jmenujete jak?" Aha, já mu to vlastně neřekla…
"Daniela Zapletalová. Prosím vás, co se tady stalo?"
"Ten cyklista se zapomněl rozhlédnout a pod kopcem to nestačil ubrzdit, napálil to do toho auta v plné rychlosti. Odvezla ho sanitka."
"Ano, to jsem viděla, promiňte, já vám, že nejsem jeho příbuzná a tak vůbec, ale můžete mi aspoň říct, kam ho odvezli?" Prosím.
"Neměl bych…" Zase se mi do očí hrnou slzy a vidím rozmazaně. "No tak, neplačte, já vám to tedy řeknu. Odvezli ho do Motolské nemocnice. Je nejblíž." Mám chuť ho obejmout.
"Asi mi nemůžete říct, jak je na tom, že ne?"
"To opravdu ne…"
"Budete mě ještě potřebovat, nebo můžu jet do nemocnice?"
"Ne, nebudu, děkuji vám za to jméno, snad se mi podaří informovat jeho rodiče." Chudáci.
"Snad. Tak já jdu. Nashledanou."
"Nashledanou."
Když se o hodinu později motám nemocnicí, nevím kudy se dát, ani jak Davida najít. Kam ho mohli odvézt? Kam se vozí pacienti sanitkou? Na co nás ve škole učí odmocniny, když ani nevím něco takhle důležitého??? Snad se mu nic nestalo, ale nedokážu z mysli vypudit Ditu, co když je u něj a čeká? Ale co, jestli tam bude, nemusím si jí přece vůbec všímat… Ha! Informace! Paní za pultem vypadá celkem sympaticky, a tak zamířím za ní.
"Dobrý den, jak vám mohu pomoct?"
"Dobrý den, hledám Davida Dvořáka. Přivezla ho sem sanitka."
"Jste příbuzná?" Hups.
"Sestřenice."
"Tak to už jste druhá, jděte chodbou doleva, potom doprava a až na konec. Pokoj číslo 11."
"Děkuju mockrát."
Druhá???? Jak jako druhá??? Dita! Ne, to ne. To snad ne. Jdu chodbou a ani nevnímám, konečně stojím před dveřmi. 11. Nádech, výdech, nádech, výdech. Sahám na kliku a v tu chvíli se otevírají dveře. Dita. Odstrčí mě stanou a jde pryč. Chvíli mi trvá, než přestanu zírat chodbou za ní a otočím se do pokoje. Vejdu dovnitř, David leží na posteli hned pod oknem a vypadá, že spí. Proč teda Dita brečela? Jdu k posteli a sedám si na židli. Nemůžu si pomoct a beru jeho ruku do své. Vypadá, že je na tom celkem dobře, když pominu velký monokl pod pravým okem, nohu v sádře a odřenou tvář. Jsem tak ráda, že je v pořádku.
Usmívá se. Sice jenom ze spaní, ale oproti tomu, jak se na mě tvářil ráno ve škole, je to prostě skvělé. Nemůžu přestat myslet na to, proč Dita tak jančila... Nevím, jsem u postele seděla, ale potom se najednou otevřely dveře. Oslnil mě náhlý příval světla z chodby. Dveře se zase zavírají a já vidím Davidovu mámu.
"Dobrý den paní Dvořáková."
"Danielko..." Rychle uvolňuji místo u postele, stejně tady nemám, co dělat. Aspoň, že je v pořádku.
"Promiňte, já už půjdu. Nechám vás o samotě."
"Ty jsi tak hodná Danielko, řekl ti doktor něco?"
"Ne, nebyl tu."
"Tak nashledanou."
"Ahoj a moc děkuju, žes tady s ním byla. Mám ti zavolat, jak to s ním vypadá?"
"Tak kdyžtak jo, nashledanou."
"Ahoj a pozdravuj maminku."
"Budu."
S tímhle jsem před pěti minutami vystřelila z pokoje. Ani jsem nestihla dojít k autobusu a zvonil mi mobil. Přišla mi SMSka. Kdo mi teď může psát?
"UZ JE MI LIP, PRIDES ZASE ZITRA? DAVID"
Tak to mi vyrazilo dech.... On mě chce vidět? Ale co Dita? Ihned zmáčknu tlačítko "Odpověď" a daluju SMS:
"A CO DITA?"
Nečekám ani půl minuty a mobil zapípá znovu...
"JAKA DITA?"
Tenhle kluk teda ví, jak mi zlepšit náladu. Ani nemusím přemýšlet, co mu mám odpovědět.
"STAVIM SE HNED PO SKOLE."
"UZ SE NEMUZU DOCKAT."
Netuším, co bude zítra až ho uvidím, ale každopádně musím uznat, že ten kluk má přesvědčovací talent. Když teď nad tím tak přemýšlím, ani mě moc přesvědčovat nemusel.
 


Anketa

Jak se vám líbí moje povídka "Domácí úkol"?

Moc.:) Jen tak dál. 80% (28)
Docela dobrá. Máš ještě co zlepšovat. 14.3% (5)
Ujde. 2.9% (1)
Nic moc. Zdlouhavá. 2.9% (1)
Nelíbí. 0% (0)

Komentáře

1 Eveline Eveline | Web | 6. prosince 2007 v 13:49 | Reagovat

Úžasný... strašně se těším na pokráčko... mimochodem, pěknej mobil:D

2 Eveline Eveline | Web | 6. prosince 2007 v 13:51 | Reagovat

Jak jsi se ptala na to, jestli ten článek může poslat někoho na tvůj druhý blog... možná, kdyby se někdo hooodně snažil, tak si tě najde:D Ale neboj, nevadí, když o něm neví, někde v tom je kouzlo:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.