Bezlepková patálie

29. dubna 2014 v 23:54 | Lirael |  ) Bez lepku (
Momentálně bych zametla pod stůl fakt, že jsem tenhle blog tak dlouho naprosto ignorovala, protože teď jsem chtěla psát hlavně o něčem jiném. Téma napovídá jak nadpis, tak rubrika, tak nálada. Ale nic není tak úděsné, jak to teď možná vypadá. Ta poslední věta je mantra několika posledních měsíců.

Lepková podezřívavost se u mě prvně objevila před několika lety, kdy jsem se vydala nadšeně darovat krev. Jsem totiž univerzální dárce. Milá sestra u kartotéky (šok), velice podrobný formulář (včetně berete drogy apod.), dlouhatánská fronta, měření hemoglobinu (červené krevní barvivo) a po opakovaném měření kvůli ověření výsledku jasný verdikt - podprůměr, extrémně málo železa, hematologie. Nikdo netušil důvod téhle patálie a já odcházela pěkně zklamaná a rovnou na hematologii o několik pater níže. Doslova jsem potom brala železo (prášky, ne ohryzávání kovu). Tenkrát prvně doktor navrhoval, jestli náhodou nemám anémii kvůli možné celiakii (nikdo neudělal testy) a tenkrát jsem nad tím pěkně mávla rukou, brala poctivě svoje železo, při zlepšení řvala hurá, nešla na poslední krevní testy a na lepek jsem zase dlouho nepomyslela. Mamka pak teda kvůli tomu podezření jeden rok udělala bezlepkové vánoční cukroví a mně a ségře způsobila trauma, které si ani nepamatuje, ale jinak nic. Pak se mi ale asi před rokem začalo horšit zdraví. Permanentní únava a slabá imunita, trávicí potíže, vyrážka, you name it, vše bezdůvodné. Nebrala jsem to jako abnormál, odmala jsem alergik, hormonálně nevyrovnaná, se zuby srovnanými ortodontkou, ex-anemik a prostě padavka. Jenže ono se to nelepšilo, ať jsem se sebevíc snažila. Zlom nastal před čtvrt rokem. Dlouho jsem měla problémy s afty, ale tentokrát se mi jich udělalo naráz tolik, že jsem špatně mluvila, byla pořád podrážděná a nic "osvědčeného" z Googlu nepomáhalo. A pak najednou kdesi na nějakém obskurním fóru zmínka, že afty se dělají při celiakii kvůli lepku ve stravě. Zhluboka jsem se nadechla a stočila hledání jiným směrem.

A všechno do sebe nechutně zapadalo. Četla jsem si příběhy jiných, jejich příznaky a kolikrát mi bylo, jako kdybych ty texty psala sama. Bulela jsem před blikajícím počítačem a nevěděla, jestli mám mít vůbec radost z možného řešení, nebo jestli mám rovnou brečet kvůli všem sušenkám a koláčům co budou odteď asi tabu. Jasně, trochu jsem podrazila pointu úvodním slovem minulé věty, ale vy byste nebrečeli? Je fajn, že podobné záchvaty paniky už vymizely, fakt mi teda nechybí. Jediné řešení bylo hned zkusit vyřadit všechno s lepkem. Zkusila jsem. Afty zmizely, trávení bylo lepší, začala jsem být unavená v závislosti na vyčerpání, ne na gramech mouky za den. Doporučuje se alespoň šest týdnů vydržet a pak zkusit nějakou potravinu a sledovat reakci. Já zkoušela teď v neděli. Dlouho jsem plánovala, co zvolit pro svou poslední lepkovou večeři (oběd) a nakonec vyhrála pizza a hned moje oblíbená (kuřecí maso, smetana, kukuřice a špenát). Nejdřív obvyklá reakce nepřicházela, pak se mi udělalo po asi šesti hodinách hůř, pak jsem nemohla spát a úplně mě to přešlo až dneska ráno.

Chci sem psát svoje zkušenosti, trampoty s pečením bez lepku a stravováním mimo domov a podobné perly (nikdy bez špetky humoru a ironie v podobě mého milovaého sarkasmu). Tenhle týden se objednám na krevní testy a dál se uvidí. Hledání informací je hrozný a říkám si, že jestli moje výlevy o lepku někdy pomůžou aspoň jednomu člověku, co zrovna bude ve fázi brečení u monitoru a bude před sebou mít svůj první bezlepkový krok, tak sakra stojí za to najít si čas a sem tam napsat. Navíc je to vysoce terapeutické a mně chybí psaní.

(Ehm, české volnočasové dobrovolné psaní, momentálně smolím bakalářku a vyhlížím státnice, takže zrovna tohohle psaní mám až dost a ráda volnočasově odběhnu sem.)
 

Lehce příšerné plácání

6. října 2013 v 11:35 | Lirael |  ) My Diary (
Tolik věcí je jinak.
Dneska jsem se po delší době dostala k přeorganizování hudby ve svém přehrávači, protože už mě zase začínal rozčilovat můj minulý výběr a za těch pár měsíců se mi prostě oposlouchal. Dobrá relaxace, mimochodem. Navíc budu mít zase větší radost z toho, co se na mě poline ze sluchátek. A tolik písniček, co jsem mívala ráda, teď nemůžu vystát!

Skoro pět měsíců svého života jsem teď strávila po boku jednoho z těch několika lidí, bez kterých si tak nějak neumím svůj život představit. Sounds a bit pathetic... Mám jenom melancholickou náladu. To ty hormony. Vlastně teď už asi nějaké dva měsíce víceméně bydlím se svým milým. Ségra měla pravdu, tohle označení zní pěkně. Až postupně teď objevuju, kolik věcí jsem dřív nechápala a unikaly mi. O kolik jsem přicházela. A i když se ve dvou shodneme na tom, že nám dávání se dohromady trvalo poměrně dlouho, tak musím říct, že se mi to líbilo i přes tu nejistotu. Nikdy jsem si léto tolik neužila, teď spolu chodíme do školy (často doslovně a půjčujeme si jedny klíče, když někdo končí dřív), kulinářsky experimentujeme (dnes je na řadě pečení perníku), vtipkujeme o šílenostech a děláme blbosti (ála včerejší koupení nafukovacích kyjů a souboje venku po desáté večer).

Mám před sebou třetí ročník bakalářského studia, psaní bakalářky (a že bych po předevčíru a konzultaci s vedoucí už asi měla začít) a tolik povinností. Někdy mi z toho všeho jde hlava kolem, abych pravdu řekla. Ale trochu mi ta hektičnost i vyhovuje. Škola a kvanta zajímavých volitelných předmětů, učení angličtiny, náznaky melouchů v jednom nakladatelství (každým dnem mi mimochodem vyjde jméno jako redakční spolupráce v jedné detektivce!) a do toho tolik fajn známých, chození do divadla, čtení, knížky a konečně můj drahý.

Jo, já vim, jsem trochu otravná. Nicméně momentálně je mi to tak nějak jedno. Takže mne omluvte, jdu zavolat svojí odstěhované ségře a pak na druhou fázi dnešního kulinářství - oběd.

Tajná nabídka a úsměvy posledních dnů

23. května 2013 v 0:40 | Lirael |  ) My Diary (
Mám se skvěle. Zas pro změnu. ;)
Sice kvůli účasti na jedné akademické akci vůbec nestíhám zkouškové a spoustu věcí asi budu dodělávat v září a chodí sem víc lidí, které bych odsud ráda vyhnala třeba pometlem (viz. tadááá aneb prý jsem byla na titulce, ok, to je fuk, že ten článek je roky starej a já se proti většině výhrad už obhajovala), ale je mi prostě fajn.
Vlastně se mám teď tak hrozně dobře, že si skoro říkám, že teď se ale fakt už něco podělat musí, protože tohle je zcela nerealistický. Plus, jestli se probudim a tohle všechno bude sen, tak to bude teprve mela. Mám se skvěle po materiální stránce (prostě nejsem v mínusu a nezruinovalo mě pár nových knížek), mám strašně moc dobrých přátel, na které je spolehnutí, moje rodina po delší době funguje relativně normálně a navíc jsem před chvílí dostala tajnou nabídku na stáž v jednom význameném nakladatelství. Tajnou, protože oficiálně měli místo jen pro dva lidi.
Inside jokes nepřestanou, protože jsem dala v průběhu let adresu na tuhle stránku příliš lidem, tudíž sem nehodlám psát nic moc osobního. Od dob, co jsem sem psávala pravidelně a uměla jsem psát povídky skoro na počkání, utekla spousta času a já se prostě změnila.
Možná tu končím, možná ne, uvidím, ale jsem vytížená a nad svými rozepsanými příběhy většinou už jen bezradně sedím, protože se neumím rychle naladit na hlavní postavy.
 


Sem tam chci napsat jak se mám

20. března 2013 v 23:15 | Lirael |  ) My Diary (
Zdravíčko vespolek!
Vidím to takhle: tenhle blog mám ráda a nehodlám to tu rušit a chci určitě někdy dopsat NNN, ale momentálně toho mám hrozně moc, a tak žádnou pravidelnost nestíhám a dlouho nebudu.
Přišla jsem se jen trochu vypovídat z takové směsice věcí.

-

Za dobu, co mám tenhle blog, se toho změnilo hrozně moc.
Když jsem to tu založila, bylo mi patnáct, měla jsem horečku a antibiotika a nějaký impuls mě toho dávného večera donutil do toho jít. Napsala jsem rovnou takový kvák článek, a i když byl naprosto nicneříkající, pro mě byl ohromně důležitý, protože to byl nový začátek, a protože kdybych něco nenapsala hned ten večer, druhý den ráno bych se pravděpodobně na blog vykašlala. Od té doby uběhlo hrozně moc času a já už sem píšu šestým rokem. Neskutečně neuvěřitelný. Sice se do toho počítají i doby, kdy jsem měla writer's block nebo prostě nepsala. Nebýt tohohle mého koutku internetu, tak bych nikdy nepopsala tolik stránek vlastními příběhy, protože bych možná nezjistila, jak moc je příjemné mít zpětnou vazbu a vědět, že pro někoho moje výmysly něco znamenají, že v tom nejsem úplně sama.
Jasně, zpětně nevidím v některých starých výmyslech, ať už článcích či povídkách, žádnou genialitu, ale i přes stud je odtud mazat nebudu, protože taky nějak spolu-utváří ten slepenec tohohle koutku. A vrcholný argument obhajoby: chybami se člověk učí. Teď je mi jednadvacet a psaní nestíhám a chybí mi.
-

V současné době mám pocit, jako kdybych lhala hrozně moc lidem... Některé věci si prostě nechávám pro sebe a za prahem vlastního pokoje automaticky nasazuju masku úsměvů a dobré nálady. Nejsem introvertní a depresivní typ, já svoje problémy obvykle spíš ventiluju na druhé, ale někdy to nejde a je to už pěkná řádka let, co jsem pochopila, že úsměvem se vyhnu hoře otázek, na které nechci odpovídat. Co se děje? Proč jsi smutná? Dobrý? Někdy dávno jsem se naučila, že lidem se nedá věřit, a že odhalením vlastních slabin si člověk koleduje o to, aby jich někdo zneužil. Naučila jsem se brát zklamání důvěry jako tak běžnou věc, že teď nad tím spíš mávnu rukou, protože jsem zvyklá, že důvěra v tomhle světě nic neznamená. Nikdy nečekám, že bych někomu mohla stoprocentně věřit, tudíž při procitnutí nedochází k šoku. Pošahaná výchova, tohleto. A asi až přespříliš explicitní narážky. Vraťme se tedy k původně zamýšlenému tématu. Moje rodina je banda magorů. Můžu se roztrhat a pro některé z nich to nikdy nebude dost. Víc jak deset let jsem se srovnávala s hnusem rozvodu rodičů a byla jsem ohromně ráda, že tolik lidí okolo mě to prožilo se mnou, takže jsem si mohla bez potíží postěžovat, aniž bych riskovala vlastní pověst. Teď je všechno jinak. Vysoká škola. Kupa nových známých. Samí lidé, kterým bych svoje genetické vady musela vysvětlovat od píky. A pak se nad tím vším vznáší má rozdvojená identita způsobená změnou příjmení. Na úvod: nikdy nebudu litovat, že jsem to udělala. Jenže teď mám pocit, jako kdyby to bylo nějaké moje temné tajemství. Dávná minulost bývalého příjmení se za mnou táhne jako stín. Můj vztah-ne-vztah s tátou jakbysmet. Je to víc jak rok, co jsem přerušila kontakt. A kdykoli se znovu ozve, tak mám ohromné výčitky svědomí, že mu ubližuju, ačkoli vím, že lepší řešení neexistovalo. Nějak jsem si už dlouho nestěžovala, takže se to protahuje...
-

Začala jsem pravidelně pít kafe, dneska jsem měla dokonce svého prvního turka (a chutnalo mi to), nevadí mi chuť piva, chodím po hospodách, ponocuju, nic nestíhám, vydělávám si doučováním angličtiny a pod vlivem několika posledních dní se myšlenkově zase vracím k dávné touze mít na vlasech nějakou prdlou barvu (ne celou hlavu!). Poslouchám šílenou směsici hudby. Už nejsem agitační nekuřák, to spíš pasivní kuřák (ačkoli cigaretu jsem sama nezkoušela a zkoušet nehodlám). Nerozčiluju se politikou, a že je spousta důvodů čílit se a řvát. Nestíhám si ani pořádně uklidit, vyprat a už vůbec nestíhám nějaký normální počet hodin spánku. Nestíhám nával povinné četby a jsem ve skluzu s učením.
-
Jsem jaká jsem: převážně magor kolísající mezi naivitou a pesimismem, často rozpoložením pubertální nána a nálady se mi mění stejně rychle jako kolísá sinusoida (aneb jediný matematický joke mého arzenálu). Nejvíc na všem tom šílenství tohohle článku mě ale štve to, že dřív jsem bývala ironičtější a vtipnější. Snažím se dostat do původních kolejí, ale nějak to trvá. Ale zase jsem jednou psaním prokrastinovala od školních povinností. Sice tím krátím spánek, ale f*ck it, dneska jsem potřebovala psát, tak holt budu míň spát.
-

Upřímně doufám, že vy se máte dobře, a že nemáte v hlavě třetí světovou blbin. Cause it just sucks.

Kroky školní minulostí

9. ledna 2013 v 18:32 | Lirael |  ) Řečnický pultík (
Dnešek byl zvláštní. Nevím jestli je to i počasím, ale nějak na mě přišla další vlna nostalgie.
Ráno jsem psala zápočtový test na svojí vysoké, pak byla v knihovně, trochu po obchodech, normálka. Ale potom jsem se stavila na svém gymplu. Byl po cestě a už chvíli jsem se plánovala stavit se za svou bývalou třídní... Na té škole funguje systém čipových karet na vstup a pak je tam ještě nevrlý vrátný, takže jsem úplně netušila, jak se dostanu dovnitř. Nakonec jsem ale fikaně proklouzla a asi tak dvacet minut jsem se toulala prázdnou školou. Byl totiž prostředek hodiny.
Chodit po chodbách místa, na které se váže tolik vzpomínek a navíc takhle v kontrastu rána na současné škole bylo prostě zvláštní. Nebyla jsem tam od maturity poprvé, ale zato po dlouhé době a úplně sama. Sem tam jsem se zastavila u nějaké učebny, odposlouchávala hodiny a své bývalé učitele, ten odhad jsem pak kontrolovala na rozvrzích na dveřích. Četla si nástěnku a najednou jsem se nebyla schopná vyznat v rozvrzích suplování, které mi bývaly tak známé. Nevím, jestli jste to takhle někdo měl taky a jestli vůbec na svoje staré školy sem tam zajdete, nebo popřípadě máte maturitu ještě před sebou, ale tyhle návštěvy mají prostě zvláštní atmosféru. Člověk tam svým způsobem patří a přitom je úplně cizí. Když jsem potkala nějaké žáky/studenty (upřímně netušim co zní líp), tak jsem za prvé málokdy byť jen tušila, jestli jsem je už někdy viděla a i když už na tu školu nechodím, cítila jsem nějaké souznění. Bylo vtipný uvažovat, jestli tam moc vyčuhuju. Nejsem moc vysoká, dneska jsem měla ultra neintelektuální oděv (většinou teď chodím v kabátu a svetrech, dneska jsem měla starou bundu a teplou mikinu), nevypadám nějak extra starší. Pamatovali si mě někteří z těch, co jsem potkala? Já třeba maturanty většinou poznala, když jsem tam chodila...
Navíc jsem strávila hodinu v kabinetě fyziky. Zaslechla jsem nějaké ty zákulisní informace, povídala si u čaje právě s tou svou bývalou třídní. Já jsem na humanistické obory (a zeměpis) a moje třídní byla čtyři roky tahle matikářka a fyzikářka. Ta hodina utekla jako nic a nebýt zvonění, tak ani netuším, že tam jsem tak dlouho. Pak jsem se samozřejmě vypoklonkovala a celou cestu k MHD jsem si užívala, že touhle blbou štreku už denně nepoužívám. Jediná nepříjemná nostalgie dne - chodník pos*aný od psů.
Mám trochu issues s bývalými spolužáky ze základky. Bydlíme všichni blízko sebe. Já odešla ze základky v páté třídě a potom se nějak přerušil veškerý kontakt, aniž bych chtěla, protože tenkrát jsem ty lidi měla vážně ráda. Není to tak dávno, co jsem zjistila jeden z důvodů svého odříznutí. Když někoho ze základky potkám, většinou se na mě ani nepodívají, je jen pár lidí, se kterými se při setkání dáme do řeči. Mezi nimi je jedna fajn holka, se kterou se vždycky zakecáme na dlouho. No, a těsně před Vánoci jsem zjistila, že tenhle člověk, jeden z mála, co mě neignoruje, je důvodem, proč vždycky zjistím o nějakých setkáních základky až zpětně. Měl být jakýsi sraz, mně se na Facebooku ukázalo, že tam kupa mých "přátel" jde (a to mám v přátelích jen ty, se kterými se bavím), ten den jsem měla zrovna náladu pod psa, takže jsem téhle "kamarádce" napsala. Ne nějak emotivně nebo naštvaně, prostě nechápavě. Fakticky mi odepsala, že ji to hrozně mrzí, a ať přijdu, a že netušila a bla bla bla bla. Pointou ale bylo, že řekla, že už to organizuje roky ona, a že ji ani nenapadlo, že bych mohla chtít přijít, nebo že snad bydlim poblíž. Páni, fakt se netěšim, až ji příště potkám. Co si asi myslí ti ostatní, když ona se se mnou bavila a myslela si tohle? Ráno jsem třeba potkala jednoho spolužáka - nezajímavej, nepřátelskej, ale znám ho odmala. Sotva si mě všiml, podíval se na druhou stranu. Mohl ještě začít pískat, aby to vypadalo víc očividně. Já měla ale najednou takovou radost, že se nemusím s takovým blbečkem zdravit, že jsem dostala záchvat smíchu. A je mi upřímně naprosto jedno, co si o mně myslí. Já se prostě po nějaké době smutku přizpůsobila jejich "zdravení" a teď to konečně i beru s humorem.
Jako kdyby toho bylo pro školní nostalgii málo, za chvíli jdu ven a na jedné akci se potkám s několika bývalými spolužáky ze školy, kde jsem byla mezi základkou a tím gymplem, kde jsem maturovala. Já vim, tohle je fakt málo komplikovaný. Docela se těšim. (A nejen protože někteří z nich mají adresu sem a já bych se proto snad cenzurovala. Zdravím, Nigele. ;) ) Bude to prostě fajn tečka za dnem, kdy se mi propojí veškeré studijní etapy mého dosavadního života.
Sakra, nepomyslela jsem na školku. Nicméně ještě není půlnoc, klidně se to může stihnout dopropojit úplně. :)

Dlouho odkládané plácání

4. ledna 2013 v 0:02 | Lirael |  ) My Diary (
Nadpis asi říká veškerý úvod.
Už nějakou dobu jsem sem tohle kvák chtěla napsat, ale neměla jsem se k tomu, protože jsem ten typ člověka, který se bojí, že všechno dobré může přehnaně brzkým nadšením zakřiknout. Sem tam mě sice popadne vlna co-by-kdyby, nicméně tuhle vlnu raději brzdím, protože si nechci vytvořit přehnaná očekávání... Dá to celkem práci.
-
Nějak teď nemůžu přijít na lepší pokračování, než vložení písničky, která to částečně říká za mě.
-

-
Je možné, že sem tohle všechno píšu jen proto, že do svého papírového deníku nemůžu vložit písničku. Nicméně buďte rádi, že čtete tuhle jaksi destilovanou verzi mých myšlenek. Na papíře je to totiž zamotané, ukňourané a příliš osobní, zatímco tohle je pěkně ušité na míru čtenáři. Ehm. Je tu někdo? O:-)
-
Ačkoli to neříkám out loud a ani to sem nevypísmenkuju, tak jsem na tom holt tak, jak na tom jsem. A i kdyby se nakonec tahle přátelská a usměvavá mlha mezi mnou a Modroočkem nikdy nikam dál nevyvinula, je úžasný, že mi takhle hráblo. Hráblo je samozřejmě eufemismus. ;) Usmívám se, prakticky neustále, konečně taky nezahořkle přeju štěstí ostatním, myšlenky mám permanentně na pochodu a celkově jsem se smířila s tím, že racionalita se mi odstěhovala k protinožcům. Navíc celá situace není zrovna teď nijak hopeless. Vlastně to nikdy nevypadalo nadějněji. A sama tomu nemůžu uvěřit, což otravně opakuju při každé příležitosti.
-
Před pár dny se mě kamarádka zeptala, jestli jsem už o tomhle psala na blog, ačkoli jsme se o tom (trošku konkrétněji :D) zrovna bavily. Tak, darling, teď sem aspoň kousek píšu. Když je řeč o kamarádkách, chvílemi si ty svoje závidím. Čtyři naprosto nepřekonatelné... roztleskávačky? O:-) Je tu jediné negativum. Holky nemají problém se zakřiknutím pozitiv, jako já. S darling teď došlo k jedné pro mě nezapomenutelné situaci. První z holek mi už nějakou dobu hrozně mile říká, jak jí přijde, že by nám to spolu s Modroočkem slušelo a zakřikává to do fáze teoretizování nad našimi blond dětmi. Druhá na Silvestra vymýšlela svatební přípitek se špetkou Shakespeara. A darling tomu prostě nasadila korunu. Zrovna jsem si stěžovala na zakřikávání (je to česky?) druhými dvěma, načež darling po zmínce o Shakespeare přípitku bleskurychle prohlásila něco ve stylu "když už máš svědka, tak já chci jít aspoň za družičku." Co bych bez nich jen dělala? :) Nejen kvůli téhle podpoře jsem prostě nadšená, že je všechny znám a děsně si užívám vzpomínky na chvíle, kdy jsme se poznaly. A tyhle čtyři klidně zakřikávat můžou, mají VIP privilegia, a i když z principu přistupuju ke všemu svou metodou příjemného překvapení (očekávám nejhorší, všechno v zásadě dopadne lépe => příjemné překvapení) a nezakřikávání, tak ony to klidně můžou porušovat, jak se jim zlíbí.
No, a víc napíšu až když by se mlha nějak vyvinula. :)
-
Doufám, že jste si perfektně užili svátky, a že vám po Silvestru nebylo moc špatně. Hodně štěstí ve škole a hlavně pevné nervy vám všem, co jim nad hlavou visí zkouškové období. To zvládnem!

40. kapitola - Sebeklam

27. prosince 2012 v 16:52 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Ještě nedávno jsem si naivně představovala, jak sem touhle dobou budu jistojistě dávat poslední kapitoly. Nicméně něco je lepší než nic.
Mrzí mě, že mi všechno teď trvá tak dlouho, a že jsem na Petru a její příběh takhle nehezky zapomínala. Teď je tu ale další útržek. :)
Za chvilku to zase bude rok od minulé kapitoly, takže pro její připomenutí se podívejte sem s pro případné osvěžení celého Nikdy neříkej nikdy směle pokračujte tudy.
Název kapitoly se mi ohromně líbí, i to slovo samo o sobě, a navíc mám pocit, že hezky sedí na Petřin přístup. ;)
Doufám, že si užíváte krásné svátky, že jste pod stromečkem objevili nějaká příjemná překvapení, že jste stále ještě ve víru oslav, a že pokud vám cokoli nevyšlo tak, jak jste si to malovali, alespoň na chvilku vám zlepším náladu touhle kapitolou já. Můžete ji brát jako opožděný vánoční dárek.
Užijte si čtení, vyhlížejte další kapitolu a nikdy neříkejte nikdy. :)

Sbohem sněhu, budeš mi chybět

23. prosince 2012 v 9:45 | Lirael |  ) My Diary (
Sníh! A je mi jasné, že vydrží jen pár hodin, než začne místo mokrých vloček padat déšť a všechno se to promění do bahna. Ale ta iluze bílých Vánoc mě při probouzení hrozně potěšila. Sice bude zítra naprosto hnusně, ale můj výhled z okna je zrovna teď prostě pohádkový. (což jsem psala kousek po osmé a už teď se to venku začíná bahnit)
Mám všechny dárky. Ještě je musím zabalit... Mám ze všech radost a těším se na rozbalování a reakce. Moje oblíbená část Vánoc.
Včera to bylo dva roky, co jsem si změnila příjmení. Navždycky můj svátek kousek od toho druhého svátku - jméno a příjmení kousek od sebe. :)
Upřímně nemám tušení, jestli jsem přestávám psát protože si už víc jak půl roku zase poctivě píšu soukromý papírový deník, protože nestíhám, nebo protože svoje issues jednoduše ventiluju na tolik lidí okolo a deník, že nějak nemám potřebu psát nic sem. Možná je to kombinace.
Škola je úžasná. Vlastně většinou nemůžu uvěřit svému štěstí, že jsem na svém vysněném oboru a mám tam kolem sebe nejen tolik úžasných vyučujících, ale i tolik fajn spolužáků/kolegů. Jeden z nich je stále Modroočko. Pokrok tu je, ale nepokračuje to nějak závratnou rychlostí... O:-) Ačkoli poslední měsíc mi neuvěřitelností pořád trochu nejde do hlavy, když si to tak přeberu. Kdybyste mi v říjnu řekli, co se všechno stane, nevěřila bych vám, protože jsem celkem pesimisticky aneb opatrně nedoufala skoro v nic.
Pokud ještě čekáte na další kapitolu Nikdy neříkej nikdy, pak vás možná potěší, že minimálně jedna by se tu měla v brzké době konečně zase objevit. Sice se mi pravděpodobně nepovede dostát své deadline celého příběhu 30. prosince o půlnoci, ale chci aspoň trochu pokročit, protože mi psaní a vaše reakce chybí. Dlouho jsem nepsala, protože jsem nebyla schopná řešit Petru, ale daleko spíš jsem si řešila vlastní zmatky a ty mě neovlivňovaly vždycky pozitivně. A tak jdu do psaní vmáčknout svůj optimismus a na chvilku se přepnu na Petřin život. Ani nevíte, jak moc mi to chybělo.
Doufám, že se máte báječně, a že svátky budete trávit přesně tak, jak jste si to celý rok malovali.
Přeju vám hodně pěkných dárků, které vám přivodí úsměv na tváři, pohodu, dobrou vánoční atmosféru a hlavně si buďte jistí, že jestli máte ve svém okolí sníh i na Vánoce, pak máte ohromné štěstí. :)

Úáááááá, jsem tak hrozně nespolehlivá

29. listopadu 2012 v 22:58 | Lirael |  ) My Diary (
Výkřik v nadpisu se naštěstí vztahuje jen ke spolehlivosti ohledně vlastních slibů.
Možná bohužel. No special innuendo intended. Well, maybe there is an unintentional one I couln't avoid very well.
Nepsala jsem. Nemám dopsanou kapitolu a určitě bych ji neměla dopsat během několika následujících dní, protože ty bych měla strávit rozvalováním se a potápěním v primárních a sekundárních zdrojích na eseje do školy a taky psaním a přepisováním a formátováním těch vlastních esejů. A šprtáním na test, který má převážně asi 50% úspěšnost.
Neměla bych je trávit uvažováním nad kravinami a kontrolováním přijatých zpráv ani ničeho podobného. Nemusím být vševědoucí pro pochopení skutečnosti, že pravděpodobně budu spíš dělat kraviny než školu a v neděli a pondělí a úterý několikrát umřu vyčerpánim. A strachy.
Omlouvám se za svojí duševní nevyrovnalost a neschopnost psát něco, co by dávalo nějaký všeobecně pochopitelný smysl a místo toho sem píšu inside jokes. Asi si to tu potřebuju za pár měsíců přečíst a vidět jak moc mi hrabalo.
Sice mi jde hlava kolem ze školy, všeho možnýho i rodiny, ale mám se stejně fajn. To asi díky svému přístupu bylo už i hůř a proč se zbytečně rozčilovat. A why so serious? Dobře, to poslední je tragikomický citát. Hm, a já si říkala, že divnost lidí z mojí fakulty je jen fáma. Anebo ne fáma, ale že je nám to naše šílenství spíš ku prospěchu.
Mrzí mě, že nestíhám a rozčiluje mě vyhlídka, že si nesplním zařeknutí, že do konce roku dopíšu Nikdy neříkej nikdy. No, tak asi nikdy neříkej nikdy, třeba to ještě nějakým zázrakem stihnu.
Určitě bych to stíhala líp, kdybych se šla teď učit, nebo spát, abych se mohla hned brzo ráno učit.
Asi zvolím druhou možnost.
Hned potom, co provinile udělám pár věcí do školy, ať mám zítra pocit, že jsem už nějakou práci udělala.

Gradující posedlost v recenzi tří divadelních inscenací hry "Romeo a Julie"

23. září 2012 v 18:43 | Lirael |  ) Řečnický pultík (
Roky zbožňuju hru Romeo a Julie. Poprvé jsem ji četla ve třinácti v překladu Zdeňka Urbánka, dobrovolně a těsně před tím, než mi byla zadána jako povinná četba, což nejspíš bylo moje štěstí. :-)
Když jsem si o nějakou dobu později šla koupit knihu, netušila jsem, čí překlad jsem to dříve četla, to samé vydání každopádně nebylo v obchodě a já se pak z přízemních finančních důvodů rozhodla koupit si překlad Martina Hilského. Nedlouho potom jsem už byla posedlá a chtěla jsem zjistit, jestli si vrývám do paměti tu nejlepší možnou verzi. A tak jsem udělala nálet na knihovnu, půjčila si všechny domů půjčitelné překlady a už cestou v MHD jsem působila jako blázen, který si, alespoň pro nezasvěcené, listuje jednou a tou samou hrou v několika různých vydáních. Což mi bylo úplně fuk a dodnes mě ta vzpomínka baví. :) A ano, vrývala jsem si tu nejlepší možnou verzi. Pan Hilský je můj velký vzor a génius. Ale o něm dnes psát nechci. Alespoň ne přímo.
Roky jsem toužila vidět v divadle tuhle hru. Před dvěma lety byla konečně zařazena do programu Letních Shakespearovských slavností, bohužel v překladu Jiřího Joska, který mi skutečně nevyhovuje. Teď v létě začali hrát v pražském Divadle v Celetné překlad Josefa Topola, který mi nevadí, ale pořád to nebylo ono. Nedávno jsem při psaní práce do školy (porovnávající jednotlivé překlady Romea a Julie) náhodou zjistila, že hra má v září v Brně premiéru právě v překladu Martina Hilského a díky mamce, která byla ochotná udělat si se mnou jeden šílený výlet, jsem po těch letech v pátek konečně viděla tu verzi, kterou jsem vždycky vidět chtěla.
A tak jsem si řekla, že napíšu recenzi nastiňující klady a zápory těchto zpracování. Výhoda je v tom, že jedna verze se přes rok hraje v Ostravě, druhá v Brně a třetí v Praze, tudíž je tu výběr pro velkou část z vás. :)
Obrázek nahoře je trošku starší, fotila jsem to těsně po shlédnutí verze Divadla v Celetné, kdy jsem začala psát článek jen o ní.


Kam dál