Když mozek vypovídá službu

9. května 2012 v 23:01 | Lirael |  ) My Diary (
dipliner.deviantart.comVíte, to se má tak.
Mám sem co psát. Vlastně mám víc, co říct, než už dlouho. Ale je prostě těžký psát o věcech, které si nechcete ani přiznat sami sobě, natož je plácnout do obličeje ostatním. Protože tak si teď připadám. Jako kdybych každému z vás mávala před obličejem kusem inkoustem popsaného papíru a zírala na vás tak nepříjemně, že by vám dlouho netvalo mě okřiknout, ať vás nechám být.
A co že se mi to děje?
Upřímně, ztrácím přehled.
Upřímněji: od samotného začátku tohohle blogu jsem nebyla do nikoho zamilovaná. A nechci tenhle výraz pro svůj současnej stav používat, protože se přestávám chápat, tudíž jsem sem nechtěla psát, abych vás taky nenudila ukňouranými žvásty. Bohužel už to nešlo vydržet, měla jsem psací absťák. Lépe řečeno - už pár měsíců jsem používala raději inkoust, než klávesnici a zachtělo se mi něco nicneříkajícího přidat sem.
Teď mám strach, že to, co se sem chystám napsat, nevycenzuruju dost. Takže protahuju prsty a měním postup. ;)
Možná je to jedno, protože se koneckonců nechápu, takže si třeba všechno tohle jen nalhávám.
Pravděpodobně tenhle článek ani nedopíšu a nezveřejním, tudíž je to prakticky fuk, ne?
Nicméně je mi hrozně. Nemůžu se na nic koukat, nic si číst a už vůbec ne poslouchat oblíbený písničky, protože mi ho všechno připomíná a já si pak přijdu ještě ujetější. Kolikrát jsou asociace tak absurdní, že si to ani sama nevěřim.
Nebo moje sny. Plácala jsem tady už někdy o tom, jak podivný mám sny? Plný barev a světla, se spoustou lidí a rozhovorů, v místech, které všechno podivně propojují a s příběhem, ze kterého se mi kolikrát nechce probudit. Miluju svoje sny. Ale probuzení nenávidim. Tenhle týden se mi zdál jeden tak perfektní sen, že jsem na jeho konci brečela štěstím a přesně v tu chvíli zazvonil budík. To snad naše podvědomí přesně ví, v kolik budeme vstávat, že se tohle děje snad každému?
Nikdy byste neuhodli, co všechno je na mojí situaci šíleného, ale nástin postačí. Je kuřák a MNĚ, mně zarytýmu nekuřákovi, kterej je kolikrát agresivně expresivní, co se cigaret týče, mně je to prostě totálně jedno. To asi rozsahem absurdity vážně stačí.
Přísahám vám, že jsem nikdy nebyla tak mimo, jako jsem teď. Strašně o něm chci mluvit, přiom nechci, jsem příšerně vynervovaná a bez nálady, když ho dýl nevidim. Stejně tak mě zase vykolejí každej jeho úsměv, nebo když něco řekne. Nenávidím nejistotu, přitom se bojím cokoli udělat. Chovám se a usmívám jako idiot. Především na něj ale nejde nemyslet.
Jak hluboko jsem se dohrabala...
Víte kolikrát jsem byla odhodlaná zeptat se ho, jestli by se mnou nechtěl někam zajít? Nejpitomnější je, že pár příležitostí jsem promrhala a následně si pak pokaždé několik hodin nadávala. Všechny dobrý nápady přišly pozdě. Kolikrát se ale stalo, že zrovna ten den jsem ho ani neviděla... Časem jsem to přisuzovala osudu, který mě varuje, že to není dobrý nápad zkoušet. Jako kdyby mě něco zachránilo před vlastní blbostí. A to ačkoli mi podobný myšlenky přijdou dost pitomý.
Připadám si, jako kdybych nedobrovolně podstoupila lobotomii.
Myslím, že nehrozí, že bych sem někdy napsala jeho jméno, protože z toho nikdy nic nebude.
Dost totiž pochybuju, že by na tom mohl být alespoň částečně tak, jako já. Z čehož je mi jen a jen hůř. Připadám si jako asociální pošuk, zoufalá naivka a bůhví co ještě. A všechno jen protože jsem tak žalostně sama a každým dnem to na mě dopadá víc. Fakt bych o něčem podobnym raději psala povídku, než to sama prožívala.
Vážně, lobotomie.
Ale jsem ve své podstatě snílek, takže naděje umírá poslední a naivita dosahuje už stratosféry. Nebo to je spíš do ionosféry volající blbost? Nevím.
Vím ale jistě, že komunikace je daleko těžší, když člověku neustále sviští hlavou tohle a navíc vidí obličej dotyčného, kdykoli zavře oči. Soustředění fuč, mozek v emigraci a celkově pravděpodobně bez šance na úspěch.
Jo, asi už kňourám.
Já vás varovala.
Nechci sem psát nesčetné důkazy vlastní blbosti a pomatenosti.
Vlastně už ani nechci psát dál, protože jsem děsně unavená a pointa šumí pryč.
Jsem jen děsně mimo a právě teď nemůžu ani tam a už vůbec ne zpátky.
Počet komentářů: 3
 

Nádherně hnusné počasí

31. března 2012 v 20:48 | Lirael |  ) My Diary (
moje fotka ;-)Já nevim čím to je, že poslední dobou stíhám tak málo věcí.
OK, je to školou a seriálama, ale víc školou, fakt. Asi jsem většinou tak akorát utahaná, abych dělala jakoukoli neplnohodnotnou činnost, když už za sebou mám povinnosti.
Představte si, že tenhle semestr mám před sebou psaní několika prací, na který se svym způsobem i vážně těšim. Kritika českých překladů Meg Cabot a hlavně konečně pořádné pitvání se v Romeovi a Julii, ke kterému jsem vlastně nikdy neměla příležitost, ačkoli jsem si za ty roky, kdy jsem se tím posedla, přečetla spoustu odborných publikací a jsem si vážně jistá, že toho o téhle hře vím poměrně hodně. Jediná jiná věc, co jsem kdy na R&J napsala, byla slohovka v osmý třídě. Vlastně jsme měli i dobrý téma, ale nedávno jsem na tu svojí věc narazila a celý to bylo jen shrnutí děje a v posledním odstavci jsem se teprve fakticky dostala k zadání. Doteď nechápu dvě věci - jak jsem si mohla myslet, že to je dobře a jak mi to proboha prošlo.
Nějak jsem se poslední dobou odvrátila od tohohle blogového "deníku" k tomu starému papírovému a bylo to moc fajn. Možná poprvé mi došlo, jak to je pro mě důležitý. Nejen vypsat se z problémů, když nikdo neposlouchá, a číst si po sobě starý zápisy, neztrácet střípky vzpomínek, které pro mě byly v tu chvíli tak nezapomenutelné, mít místo, kam můžu napsat cokoli, aniž bych kohokoli urazila a děsně mi to pomáhá. Hlavně jsem si ale konečně přiznala, proč jsem s deníky vůbec začala. Jasně, do devíti let to bylo spíš takový to ohraný - koupila jsem si super hezkej sešit v tvrdejch deskách, ode dneška budu psát každej den a pak spousta prázdných stran. Přijde mi skoro jako klišé tohle říkat, ale jasně, že psaní deníků pro mě byla soukromá psychoterapie po rozvodu rodičů, sama sobě jsem si dělala psychologa. Proto se mi taky daleko líp uvažuje psaním, které teprve postupně nabývá pointu, stejně jako tenhle slepenec tady. Jakkoli jsou pro mě důležité knihy od oblíbených autorů, vždycky budu mít na prvním místě svoje spatlaniny. Nikdy nebude nic děsivějšího a ubrečenějšího, než ty stránky popsaný mnou v průběhu těch let. Málokdy mám vůbec sílu si číst, co jsem napsala v určitých chvílích, ale vždycky to tam je, vždycky se k tomu můžu vrátit.
Taky se mi upřímně nelíbilo nechat tady mrtvo další jeden celej měsíc. Teď večer ale kašlu na školu a jdu psát, protože jsem na to nenašla čas dýl, než by se mi líbilo. Ten soubor už ani nemám v posledních otevřených, jak jsem se zavalila haldou školy.
Je toho tolik, co jsem sem nenapsala a chtěla bych. To, jak úžasný byly moje dvacetiny, to, jak jsem nedávno byla na novinářské premiéře filmu Shame, díky kamarádce, která má děsivě dobré kontakty, to, co přesně dělám ve škole, to, jak divné bylo včera setkání a horká čokoláda s bývalou spolužačkou, to, jak jsem konečně zase několikrát nosila svojí oblíbenou sukni, když jsem teď roky byla v sukni jen kvůli nějaké příležitosti, to, že si už zase lakuju nehty, to, že už víc jak rok se nejmenuju tak, jak jsem to roky nesnášela a jak krásné je najednou hlásit vlastní příjmení, když je to potřeba, to, jak moc mi vyhovuje probudit se do hnusného počasí, když nejsem psychicky a ani oblečením připravená na slunné dny... Jsem divná, když si nechci jít ven pinkat - jo, taky jsem se začala učit tenis -, tak prostě nechci hezké počasí a líbí se mi, když je hnusně. Ne, už roky se mi líbí, když je hnusně a zima, to není jen chvilková marnivost. Mám tak strašně ráda déšť, deštníky, šály a kabáty! V zimě se mi taky líp spí. Nejsem úplně připravená na rozloučení s "hnusným" počasím, které mi přijde spíš nádherné.
Tak jsem se pěkně rozepsala, dala zase jednou najevo, že žiju a teď jdu konečně psát pořádně!
Počet komentářů: 3

39. kapitola - Když není cesty zpět (2. část)

9. února 2012 v 9:56 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Přemýšlím, co bych vám tady tak vyprávěla za pohádku, když to pravděpodobně přeskočíte a hned budete číst další kousek kapitoly. Smějící se
Mimochodem jsem ji odvážně dopsala v polospánku dneska ve dvě ráno, když jsem navíc měla hlad. Nehledě na všechny blbosti, co dělám, tak bych se taky měla učit na svojí poslední - a nejhorší - zkoušku, což se mi nechce. Včera jsem toho náhodou udělala celkem hodně, a tak jsem si vyloženě zasloužila odpočívat psaním.
Pokud někdo vidíte tuhle povídku prvně a jste vyděšení číslem kapitoly a naprosto zmatení, můžete si ji proklepnout tady a všechny staré kapitoly najdete takhle. To číslo jsem si vážně nevymyslela stylem Tak co tam naklepu dneska?.
Teď musím jít máknout, protože jsem na dnešek pozvala na oběd babičku s dědou. Nevinný
Snad se vám bude kapitola líbit a doufám, že se mi podaří dávkovat zbytek co nejdříve.
Celý článek | Počet komentářů: 7

39. kapitola - Když není cesty zpět (1. část)

9. února 2012 v 9:55 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Asi se ani nebudu pokoušet obsáhle vysvětlit, proč jsem během celého roku 2011 nepřidala ani jednu kapitolu. Ve zkratce možná jen: hysterák z maturit začal hned po novém roce a až do tohohle zkouškového jsem nenapsala (nedopsala) nic dost dlouhého.
Mrzí mě to, to sice jo... Na druhou stranu jsem se ale zase mohla víc soustředit na celek těch zbývajících a koukat se na to s větším odstupem taky pomohlo. Nebojte úplně jsem se neflákala, napsaných mám už 35 dalších stran, jen to musím dopropojovat a dopsat. Nezapomínejte na mou "geniální" osnovu, co jsem si hned na začátku vymyslela. Jen se ještě protáhla, je rozházená na několika místech a fázi, kde jsem teď, jsem si popsala slovy: A dál něco běží.
No nejsem já geniální?
Potřebuju to už dopsat a mít to hotový, protože jsem to začala psát v létě 2008 a není to takové veledílo, abych vůbec směla psát tak dlouho, když to ještě vypouštím čtenářům po kouskách.
No nic. Snad máte někdo ještě z kapitoly radost i po takové době. Užijte si čtení a já vám přísahám, že další nebude až v roce 2013, ne-li rovnou 2014. Pro osvěžení paměti vám asi doporučuju mrknout na tu minulou, abyste se neztráceli.
Nejvíc k vzteku je, že jsem konečně jednou napsala kapitolu, kde na sebe všechno navazuje a je příliš dlouhá, takže to stejně musím rozdělit. Šlápnul vedle
Lepší než dát vám sem po tak dlouhé době něco, co má tři stránky. Mrkající
Celý článek | Počet komentářů: 6

Odvolání starší recenze filmu "The Imaginarium of Doctor Parnassus"

22. ledna 2012 v 11:11 | Lirael |  ) Regál plný filmů (
Tenhle článek nemůžu nenapsat.
Film jsem viděla poprvé hned když vyšel, tedy když mi bylo čerstvě osmnáct. A byla jsem přehnaně kritická a dalo by se říct i zabedněná. Ačkoli radši bych to přičítala svojí nevědomosti, možná předpojatosti a asi určitě nevyspělosti, i když se mi nic z toho přiznávat nechce. Smějící se
Neuplynulo tolik času, ale evidentně mi to stačilo, abych k tomuhle všemu došla. Několik měsíců jsem se na film chtěla podívat znovu, protože mám ráda vracení se k příběhům a následné pozorování změn ve vlastních reakcích. Tohle není první film, který jsem nejdřív zavrhla a teď mi přijde úžasný. Ano, úžasný. Použila jsem tohle slovo a za těmi pixely si stojím. Mrkající Stejně to bylo i u některých knížek, nikdy bych nepoznala autorský humor Meg Cabot, kdybych se nepřenesla přes skutečnost, že jsem se k ní dostala přes osobu, která mi dost pila krev. Kdybych dala na první dojem u lidí, nikdy bych nezjistila proč by mi ona osoba měla vadit a stejně tak bych nikdy ani neměla nejlepší kamarádku (jiná osoba než první osoba). Prostě potřebuju čas. Změna názoru, dospívání, mozek - říkejte tomu jak chcete.
NICMĚNĚ (abych se vrátila k filmu): Je to geniální. Každá scéna, každý detail. A jasně, na můj vkus se začátek mírně táhne, to bych nebyla já, abych byla stoprocentně spokojená, ale všechno tvoří celek, který by si zasloužil i vyšší průměr hodnocení než 7/10, který má na IMDB. Nápad projít zrcadlem a nechat se unést vlastní fantazií, i všechno s Mr. Nickem. Efekty, Heath, Terry Gilliam. Prostě a jednoduše: jsem ráda, že nejsem natolik zahořklá abych neuznala chybu a abych některé věci prostě nezkoušela znovu a znovu. A tuhle budu znovu zkoušet ještě hodněkrát, to mi věřte.
Tohle bude nejspíš navždycky nejdůstojnější možné umírání herce v průběhu filmu, protože on tam zůstal a mírné úpravy scénáře celek jen obohatily. A herci, kteří si zbylé kousky jeho role rozdělili, přenechali honorář Heathově dceři Matildě. Tohle všechno spolu s filmem tvoří vážně bublinu geniality. A jo, přestávám být předpojatá, věřte mi. Je daleko zajímavější nebýt. Dlouho nebudu srovnaná s tím, že v pouhých 28 letech zemřel 22. ledna 2008 tak skvělý herec, ale jsem ráda, že za sebou nechal filmy jako The Imaginarium of Doctor Parnassus a Brokeback Mountain, a že mám výmluvu jednou v roce se zavřít v pokoji, pouštět si jeho filmy jeden za druhým a být přehnaně emotivní kdykoli se objeví v záběru.
- - -
juhainah.blogspot.com
Počet komentářů: 1

Plácání o seriálech, filmech a Youtube

14. ledna 2012 v 13:53 | Lirael |  ) Regál plný filmů (
Poslední dobou jsem neměla moc čas číst co bych chtěla a většinou tak ve volném čase koukám na seriály a filmy. Plus jako blázen projíždím Youtube.
Tudíž jsem se rozhodla udělat článek s plácáním o pár seriálech, daleko víc o filmech (a sem tam jejich předlohách) a nakonec o různých zajímavých videoblogerech z Youtube. A těch znám fakt hodně.
Včera v noci jsem se sekla u spoustou trailerů, takže článek je hotový až teď a já se teď půjdu vážně (chvíli) (možná) učit. A to uvnitř článku jsem neřadila podle preferncí, spíš podle toho, jak mi to přišlo pod ruku a jak mě to postupně napadalo a pak mi přišlo zbytečný to přehazovat.
Celý článek | Počet komentářů: 1

Plácání o sněhu a zkouškách

14. ledna 2012 v 0:41 | Lirael |  ) My Diary (
"Snowflake" - pete1987.deviantart.comTak dneska pořádně sněžilo!
Ok, tohle možná neni originální začátek. Ale uznejte, že jsem si ho ve své ujetosti na sníh zkrátka nemohla odpustit. Teoreticky jsem se měla učit na příští týden, ale jak venku byla chumelenice, tak jsem prostě vstala a jako v tranzu jsem se vykyblíkovala ven. Nebudu ale zapírat, že dneska jsem se stejně neučila. Mrkající Ta fotka vpravo mi přijde vážně nádherná, můžete si ji kdyžtak pořádně prohlédnout tady. Chtěla bych mít foťák, který by tohle přiblížení zvládl, i navzdory tomu, jak podivně asi působí touha jednou si pořídit cosi nejspíš příšerně drahýho, aby člověk mohl fotit párkrát za rok sněhový vločky.
To to zase hezky plácám.
Mám se fajn, 21. prosince jsem oslavila výročí změny příjmení Je na prachy, Vánoce byly většinou fajn, Silvestr byl už několikátým rokem skvěle divnej (tentokrát i s alkoholem Smějící se) a pak začalo zkouškový a teď většinou ani nevim, co je za den. Zkoušky bych radši podrobně nezmiňovala, ale chci se pochlubit naprostou dokonalostí, která se mi přihodila, ale taky se teda týká zápočtu. Na jednom semináři je velkou částí hodnocení jeden delší esej (ta esej, ten esej? já pokaždý používám co se namane) a já s tím vážně nebyla spokojená. Uznávám, to já jsem se svojí prací málokdy. Nicméně: museli jsme čerpat i z odbornejch prací kritiků a používat jejich interpretace jako takovej odrazovej můstek našich nápadů. Jednu věc se mi podařilo okomentovat slovy: "With all due respect, I disagree." Na což jsem stále pyšná. Dostat známku ale trvalo dýl, protože to většině z nás vyučující ještě vrátila s pár drobnostma k opravení. Takže i když se to odevzdávalo někdy na začátku prosince, asi, já nevim, ale před Vánocema, tak hodnocení mám až od úterý a dostala jsem áčko! To je jako jednička. Ale jsem z toho naprosto nadšená. Hned mi ta práce přijde inteligentnější než předtím. V duchu se jí za tu křivdu omlouvám. Nevinný
Dneska dopoledne jsem měla pocit, že mám o čem psát. A nebudu sem psát ani o svojí ujetosti na cokoli s vločkou a na lakování nehtů, které už mám po tom roce a kousek celkem v malíku.
Možná jsem chtěla spíš odepsat kamarádce na mail, když o tom tak uvažuju. Smějící se A napsat jiný, co jsem slíbila už ve čtvrtek po jedné nepovedené zkoušce. Omlouvám se! (Btw - Tak ti to kdyžtak řeknu v neděli, když zapomenu.)
Nicméně se mi stejně líbí, že konečně zase smolím článek.
A i když to nahoře je blbost, tak to uveřejním a to zajímavější bude až v tom následujícím. Protože mě napadlo něco skvělýho. Podle mě, takže vy si to na svojí škále skvělosti upravte dle svých preferencí. Mrkající A ne, kapitola k Nikdy neříkej nikdy to není, ačkoli na té makám. Ve stresu z učení se mi vždycky prokrastinovalo nejlíp psaním.
Přidat komentář

Jak snadné je mít mě pod palcem

5. prosince 2011 v 23:19 | Lirael |  ) Řečnický pultík (
curlyroller.deviantart.comPokus o poetičnost nadpisu ignorujte, jsem ovlivněná trvalým přísunem snah donutit mě hluboce uvažovat a většinou z toho vyleze spíš něco patetickýho. Dneska nechci referovat o tom jak se mám a jak toho mám hodně. Mám, ale o to nejde. A pořád mám i tu jednu sympatickou spolužačku, která nemá pocit, že je sympatická. Smějící se
Chci psát o svých palcích.
A pro ty z vás, kteří mě neznají, nebo mě znají a nevšimli si toho, mám trošku jinak narostlé palce. Menší z nehtem velikosti levé hemisféry toho vašeho na palci položeného na ležato a přesně o ten kus je celý prst i kratší a daleko špalíkovitější. Chvílemi mi připomínal tou šířkou nahoře hlavu E.T. Ale je to špalík, ne špejle zakončená bůhvíčím. Fotka každopádně nebude, takže zapojte fantazii.
Nikdy bych svoje prsty neřešila, kdyby nebylo lidí okolo a věřte mi, že třeba na základce se jich do mě pár právě kvůli palcům dost naváželo. Když jsem byla malá, tak lidem přišly moje mini prsty roztomilý. Tety z otcovy strany se pokoušely o láskyplné pošťuchování a přivodily mi mindrák. Vlastně celá tátova rodina. A to výjimečně nemluvím o psychické újmě z příbuzenství s nimi. Prostě si moje palce vzali jako něco, co je na mě nejdůležitější a dali jim dokonce odpornou přezdívku. Mně odpornou, jim přišla neskutečně rozkošná. Tety byly krávy.
Na základce jsem lidem zcela přesvědčeně tvrdívala, že jsem si to přivodila ve školce, kdy nám zakazovali při hňácání modelíny hlasitě mlátit dlaněmi a já tím pádem tlačila palci. Dneska jsem si poměrně jistá, že byla blbost si to myslet. Jeden vzdálenější příbuzný měl prý dokonce stejně vypadající prsty.
Čím dál jsem byla od základky a pátý třídy, a možná právě proto, potkávala jsem se tím víc s lidmi, kteří mi moje palce neměli potřebu předhazovat, nejspíš to bylo tím, že narozdíl od mnoha měli mozek. Většinou se nikdo ani nezmíní, nebo si nevšimne. Nemyslete si, že bych z těch prstů denně seděla doma v depresích, to ani náhodou, ale už kvůli debilním tetičkám a pár blbečkům jsem si už strašně dávno začala palce schovávat. Užívám si schovku v rukavicích a když jedu v MHD a držím se tyče, vždycky mám palec schovaný, aby si ho někdo nevšiml a nemyslel si bůhvíco. Prostě mi tak narostly, ne že bych měla nějakou zákeřnou nemoc útočící na palce a dokonce to ani není dětinským kousáním nehtů, kterého jsem díky bohu dávno nechala. Prostě a jednoduše.
Kromě toho automatického zakrývání, třeba i během čtení knížek, které si doma otevřené přidržuju právě palci a mimo dům často jakkoli jinak, jsem palce už dlouho neřešila. Sem tam si jich někdo všimne, ale nikdy na ně zákeřně neukazuje ostatním a už vůbec nemá potřebu vylívat si na mě svoje komplexy.
Jednou dávno mi dokonce někdo řekl, že ať si nedělám starosti, že s těmi divnými neúplnými prsty můžu jít na plastiku. Sakra cože? Za prvý - plastika ani náhodou, ale za druhý, proč bych měla? Není to jako kdyby mě omezovaly. Mám všechny klouby, normálně těma palcema hýbu a nemám pocit, že by mě esteticky znehodnocovaly (jak by mohly v kombinaci s tím okolo?), dokonce mi přijdou celkem vtipný, ale ze strachu z podobně zabedněných lidí se za ně svým způsobem stydim, protože se chci vyhnout těm zpropadeným dotazům a narážkám.
Zrovna když jsem měla hlavu jako pátrací balón z úkolů, tak jsem začala doučovat jednu holku angličtinu. Viděly jsme se po celkem dlouhé době a jedna z prvních věcí, co mi řekla, bylo: "Proč máš tak napuchlý palce? Co se ti s nima proboha stalo?"
Chtělo se mi zaječet "Hovno!" a odejít, a že to byl chvilkový záchvat, který mě už dlouho nepopadl.
Taková xenofbní reakce! Použít něco stylu jé, ty máš zvláštní palce, fajn, ale proboha palce? GR, GR a ještě jednou GRRR! Nečekané ovládání se bez použití vulgarismů! A dobře já.
Moje palce jsou normální a sice nejsou ultra multifunční, jako evidentě všechny esteticky přípustnější palce, a nedosahují průměrné délky, ale tak co?
Mám je ráda a deptá mě jak mě někteří zdeptali, že mám potřebu je skrývat a nejvíc ze všeho mě serou lidi, který mi k tomu dávaj důvod. A teď upřímně doufám, že ta holka náhodou nemá adresu na tenhle blog a jestli má, tak je mi to pravděpodobně upřímně jedno, protože moje palce hrubě urazila.
Všechny, kteří mě znáte osobně, varuju, že koho příště uvidím, že mi nevybíravě kouká na palce i přes tenhle můj emotivní výlev, tak ho čeká úmorná přednáška na první nezajímavou věc, která mě napadne. A věřte, že jsem poměrně výřečná a v případě jasného odhodlání, důvodu a nasrání jsem nezastavitelná.
Počet komentářů: 5

Možná glosa, možná taky ne

8. listopadu 2011 v 19:49 | Lirael |  ) Řečnický pultík (
Problematika babyboxů v Čechách.
Od roku 2005 v ČR funguje legální systém opouštění dětí, který neskutečně pije krev EU. A upřímně - EU (nápadně připomínající RVHP) mi teda pije krev daleko víc. Není náhodou dobře, že tady matky v těžkých životních situacích, ve kterých děti nemůžou zvládnout vychovávat, smějí použít tak jednoduchý a naprosto humánní způsob anonymního odevzdání dítětě k adopci? Debilní EU. Ale o tohle mi nešlo, to jen tak na úvod, abyste pochopili jak převážně osvícený mi to připadá. Převážně, protože ty anonymně opuštěný děti nikdy nebudou znát svou rodinnou anamnézu, nebudou znát přesně vlastní datum narození, nebudou mít nejmenší šanci své příbuzné najít (narozdíl od běžné adopce) a dost možná je psychicky sice nepoznamená agresivní matka, která na ně nemá čas, ale to, že si na něj ta matka čas neudělala. Navždycky mu to zůstane v hlavě a to taky neni úplně nejlepší do budoucna. Každopádně aspoň neumře někde v popelnici, jako se to sem tam ve zprávách objevuje.
A tohle jsem sem neplánovala psát už vůbec!
Asi před rokem jsem se jednou neskutečně rozesmála nápadem, že do babyboxu jde dát fakticky kdokoli, když se tam narve. Matně si vybavuju, že jsem to navrhla během hodiny němčiny a nikdo se netvářil ani z poloviny tak pobaveně jako já. Der deutsche Humor, oder? Každopádně: pokud se v ČR něco neděje aktuálně, tak to nikdo neřeší, tudíž dokud dnes jedna matka v Olomouci nenechala v babyboxu jeden a půl roku staré batole, nikdo o tom nepsal! A najednou - chvilka napětí - se objeví článek, který mou zdánlivě šílenou teorii dokonce legislativně podpoří. Představte si, že neexistuje věkové omezení! Tudíž když by byl puberťák dostatečně vychrtlý a do babyboxu by se narval, je to legální!
Takže zatímco nás maminky strašívaly, že když je budeme zlobit, tak si pro nás přijde zlý dědek s pytlem, do kterého nás narve a my už rodiče nikdy neuvidíme, je celkem možné, že za nějakých pár let se fráze se zlým dědkem vyvine do když budeš zlobit, tak tě dám do babyboxu!
Počet komentářů: 4

This Friday Night!

28. října 2011 v 19:27 | Lirael |  ) My Diary (
Tak koukám, že minulý článek měl vyloženě úspěch. Smějící se
Ale to neva, já stejně nečekala nějakou masu reakcí.
Normálně, já se mám nějak fajn. Teda je toho hrozně moc a tak vůbec všechny kraviny mimo školu nejsou stoprocentně ok, ale vážně mi pomáhá vědomí, že dělám to, co jsem dělat chtěla. Nepamatuju si, kdy mě naposled ve škole něco tolik bavilo. Já vim, že je to tím, že jsem si vybrala obor, co se mi líbí... Ale mám radost, že mě to nepřechází. Dokonce jsem zjistila, že mi zpětně přijdou dobrý i hodiny, kde jsem ze sebe udělala blbce. Navíc jsem už stihla u jednoho předmětu najet na dráhu šprta, protože mám A- a A- od vyučující, která je hrozně přísná, tak mě to moc těší. Nebojte, neprošla jsem změnou osobnosti, i tak mám v jinym předmětu hned C+. Ale nevadí mi to, protože i z toho se dá něco naučit.
Zním jako člen sekty, ne? Teda mám pocit, že píšu jako kdyby mi hrabalo. Ne, že bych už nebyla dost hrábnutá, ale spíš jako kdyby mi šplouchalo na maják ještě víc. Nevinný
Navíc jsem KONEČNĚ sama doma. Po několika týdnech, kdy tady byl permanentně sestřin (divnej) přítel, sestra i rodiče, tak teď pobíhám po bytě se sluchátkama, krákám jak ukázkovej šílenec a zcela svobodně dělám cokoli, aniž by mi kdokoli zavazel nebo zakazoval větrat, protože má rýmičku nebo alergii na čistej vzduch. Akorát mě mírně nervuje, že všude kolem domu permanetně pobíhaj přivožralý mladiství. Fakt si nepamatuju, kdy jsem naposled během volna po setmění neslyšela ožralecký hulákání. Aspoň jim bude blbě! Teda, teď to spíš vypadá, že se za domem děje něco jinýho, abych řekla pravdu. Sice jsou vožralí, ale ještě jsou při vědomí a vydávaj takový, eh, specifický zvuky. Smějící se Že maj fakt hodně soukromí a venku je akorát teplo.
Jé, už vim, co bych sem ještě mohla plácnout!
Na přípravnym kurzu na přijímačky jsme jednou měli téma poezie a dělali jsme mimo jiné Roberta Frosta a strašně se mi zalíbila jedna jeho báseň.
Fire and Ice
Some say the world will end in fire;
Some say in ice.
From what I've tasted of desire
I hold with those who favor fire.
But if it had to perish twice,
I think I know enough of hate
To say that for destruction ice
Is also great.
And would suffice.

Už ho umím zpaměti. Mírným odrazením bylo, když jsem náhodou zjistila, kde se báseň ještě objevila... A to video si sem dávat nebudu, protože s mojí závratnou rychlostí psaní nových článků by to tady na mě čučelo dost dlouho.
To tohle video, to je něco naprosto jinýho. Nadšení mě za těch pár let prostě přešlo. Ačkoli je možný, že si ty knížky ještě někdy přečtu.

Upřímně mě docela štve, že státní svátek vyšel na pátek a ne na čtvrtek, protože mám v pátek volno každej týden. Smějící se Jsem sobecká potvora, jo!
Někdy.
Někdy víc.
Jdu dělat něco jinýho, než vám dám další důvod mě nesnášet. Mrkající
Počet komentářů: 5

Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce!

23. října 2011 v 15:04 | Lirael
Moje maturitní písemka (a fotka ze školky).
Nadpis jsem nechala, jak jsem ho načmárala ze zadání, kde byla pro inspiraci krátká ukázka ze stejnojmenné knihy od R. Fulghuma, kterou jsem shodou okolností před několika lety i četla. Ta ukázka bylo víc vypsanejch pravidel stylu "Hraj fér.", a proto ten první odstavec slohovky vypadadá jak vypadá. Nevinný Zadaný zpracování bylo konkrétně " fejeton o důležitosti toho, co se jako děti naučíme."
Když jsem si (poměrně hystericky) opakovala slohový útvary, než jsem šla do školy na tu písemku, tak jsem si říkala, že nejradši bych psala vyprávění, nebo úvahu a fejeton budu psát jen v případě, že bude dobrý téma a všechno ostatní budou samý debility. Ostatní témata nebyly tak hrozný, ale upřímně se mi na ně nechtělo nic psát a měla jsem dobře ironickou náladu na fejeton. Jenže jsem se bála, jestli jsem to místy moc nestřelila do úvahy, nebo neodbočila od zasdání. Ale bavilo mě to psát i ve stresu a prozatím mi to ještě nepřijde stupidní. Je na prachy
Další zadání byla třeba reportáž z přistání mimozemšťanů, vyprávění o Cimrmanovi a pak úvaha o kladech a záporech extrémního nasazení zaměstnanců...
Mezi odstavcema jsem pod perexem vynechala vždycky řádek, aby to nebyl jeden slepenec textu. Snad tam nemám překlepy.
Tak přeju pěkný čtení a jsem zvědavá, co si o tom výplodu budete myslet.
PS pro Andy: Dolores by se tohle nelíbilo, odstavce jsou místy z méně než tří sakra dlouhých vět.
PS pro Alienor: Abys věděla, tak už mám hotovou půlku úkolu, tohle je moje pauza.
Celý článek | Počet komentářů: 1

Give me some light!

22. října 2011 v 1:35 | Lirael |  ) My Diary (
Nadpis je silně inside joke jednoho volitelnýho předmětu co mám ve škole. Ale mimo jiný je to taky citát z Hamleta, konkrétně z druhé scény třetího aktu a říká to Claudius.
Špatně se mi píše, tak to zní zvláštně, plus je to naprosto mimo mísu! Nebudu psát článek, jak mě něco osvítilo. Z přednášky filozofie mám skoro noční můry, takže to u mě fakt nehrozí.
Po nejdelších a úžasnejch prázdninách mi už začala škola, tak toho mám celkem hodně. Ale věřte, že nic se nevyrovná pocitu, že jsem se dostala právě na tenhle úžasnej obor a budu dělat co můžu, abych to zvládla. Třeba na úterý jsem se učila přečíst fonetickou transkripci. Jakože transcription je træn'skrɪpʃən. Tohle byl vážně výkon napsat. Úžasný Měli jsme vyloženě texty, který jsme pak četli nahlas a já byla vyvolaná na celkem normální úsek, takže jsem z toho vyšla z větší ctí než minule, kdy jsem byla totálně mimo, ale odborník fakt nejsem a psát to pořádně neumim. A budu muset! Smějící se
Musím se přiznat, že poslední dobou ve volných chvílích vlastně koukám na True Blood a úkoly hůř stíhám právě proto. Už celkem dávno jsem viděla první sérii a pak jsem se nějak nekoukala dál, takže teď jsem to celý dohnala (všechny čtyři série za 7 dní, já cvok). A jsem samozřejmě Team Eric. Mrkající Před chvílí jsem se dokoukala. A fakt nevim jak vydržim čekat do července.
A škola je super. Pár určitých učitelů mě mírně děsí, i když větší strach mám ze špatného oslovení titulem, takže upřímně doufám, že ještě dlouho se na nic nebudu potřebovat ptát. Jedný super děsivý učitelce jsme daly se spolužačkou přezdívku Dolores, ale už je trochu příjemnější. Nevinný Třeba nás chtěla jen preventivně vyděsit. Celkově ale úžasný. Měli jsme i rádoby seznamovák v jedný hospodě a věřte mi, že čtyřka střelená do Shakespeara a Hilskýho se nás našla celkem rychle. Nehledě na to, že s jednou moc sympatickou spolužačkou (ještě dlouho nebudu používat kolegyně jinak než ve srandě, zní mi to divně) jsem se tímhle způsobem seznámila hned první den.
Pak tady byl ještě zvláštnější způsob, kdy jsem se pár hodin s jednou holkou bavila a když jsme byly v knihkupectví, tak ona koukla na knížky od Meg Cabot a řekla, že začala číst anglicky díky ní. Takže když jsem se vzpamatovala, tak jsem řekla, že o ní mám blog, načež jsme zjistily, že se už pár let známe! Naprosto neuvěřitelný, tohle. Svět je už asi miniaturní.
I když přeskakuju z jednoho téma na druhý (ačkoli mi už tři týdny nejrůznější lidé vtloukají do hlavy, že to se při psaní nikdy nemá), tak chci ještě říct jak nadšená jsem z týhle školy. Každej den tam jdu a jsem v naprostým šoku, že tam vážně jsem. Jsem v tomhle prdlá, že mi některý věci prostě dýl nejdou do hlavy. Někdy mám nutkání jít ráno místo na vysokou na střední...
Doma to neni ideální a táta mě pořád děsí úplně stejně, ale povinnosti mě přes tohle všechno nějak přehupujou, protože už od toho druhýho kola přijímaček mám při myšlence na SVOJÍ školu neustále ten debilní úsměv a vzpomínám si na svoje prdlý oslavování.
Ještě poslední věc - nechala jsem si ve škole okopírovat svojí maturitní písemku. Je to fejeton a dostala jsem hodnocení 100% (a jsem z toho pořád v šoku, překvapivě) a celkem se mi i líbí! Tak mě napadalo, že bych to sem přepsala. Teda já to asi stejně udělám, jen se ptám jestli by vás to třeba zajímalo, protože kdyby ne, tak to bude jen podivný archívování.
Doufám, že si zase najdu čas psát i nějaký jinž blbosti, než jen tyhle články, chybí mi to. Teda, mně chybělo psaní i blbostí jako je tenhle článek. Je na prachy Navíc už jsou to čtyři roky, co jsem s tím začala a končit se mi fakt nechce.
Mimochodem mi ze všech starejch článků zmizeli smajlíci. Jako já beru, že to většina lidí nepoužívá, ale už mě fakt nebaví neustále něco opravovat, když se to v administraci předělá. Upravovat to neplánuju, ale moje články místama nemaj smysl, když tam ty ksichtíky nejsou. Debilita, tohle, fakt.
Počet komentářů: 4

Kalendář tvrdí, že už je čtvrtek

11. srpna 2011 v 1:27 | Lirael |  ) My Diary (
Londýn mě nadchl! Já vím, nejspíš žádné překvapení. No, ale mě to překvapilo, protože se bojím těšit a vždycky se snažím připravit na horší vyústění. Měla jsem to tak i u maturit a přijímaček. Ne, že by přípravy na vlastní blbost v kritickém bodu zeměpisu na něco byly, že... ale to je jedno. O:-)
Jsem zpátky od noci z neděle na pondělí a tamní nepokoje se mě nijak nedotkly. Měla bych z toho mít větší radost, protože se mi nic nestalo, ale ta situace mě tak děsí, že nad sebou jsem ani neuvažovala. Zato mamka se mě v ponělí večer s širokým úsměvem zeptala, jestli jsem viděla, co se tam děje. Taky jsem ráda, že jsem v pořádku a doma, ale smát se tomu štěstím nebudu. Je skoro morbidní denně sledovat zpravodajství a na fotkách hledat místa, se kterými jsem se za ty čtyři dny v Londýně seznámila a když vidím fotky jakkoli do toho zapletených lidí, uvažuju, jestli jsem je nepotkala. Třeba v Camden Town jsem byla v neděli odpoledne a pár desítek hodin na to tamtudy procházeli obrnění policisté. Je hrozný na to koukat, protože ta místa mi připadají reálnější... Asi si říkáte, že to přehánim. Možná. Sama bych nečekala, že to budu takhle řešit, ale nedá mi to.
Mimochodem jsem chtěla tenhle článek napsat úplně jinak. Ha ha ha, tak jsem zpátky - stylem. Neměla jsem si předtím číst tolik článků na BBC a podobných stránkách... Představte si, že se kvůli těm nepokojům zaseklo i natáčení nových dílů BBC Sherlocka! (Je mi jedno, jestli vám někomu vadí můj humor. Nemusíte sem chodit! *Významný pohled několika směry.*)
Tak o něčem jiném! Taky vás tak štvou ty nepřeskočitelné reklamy ve všech videích na Youtube? Objevily se sotva před dvěma měsíci a už jsem na ně tak zvyklá, že mě rozčiluje, že mi přestávají vadit, i když jsou tak otravné. Časem člověk asi vůči těmhle věcem jednoduše otupí, nebo se s nimi smíří, ale já nechci. Roky mě štvou reklamy ve všech videích u článků na iDNES (i když už začínám koukat i na jiné weby, protože mám pocit, že úroveň "dnesek" jde dolů) a na Novinkách, ale teď se objeví i na Youtube? Fuj, fuj fuj fuj.
A ještě něco mě štve - proč má tolik blogerek z blog.cz potřebu psát každej nadpis v angličtině (často s chybama)? Beru, když je to jednou za čas, taky tu potřebu někdy mívám, tak to prostě udělám, ale hrozně mi vadí, jak se najednou všude objevují "hiatusy" a každej článek u fanouškovských-blog/webů má nadpis stylu "Vanessa went shop in LA yesterday". Co to má ksakru bejt? Lidi už nechtěj psát česky, nebo to je jen posedlost věkové kategorie pod... eh, ani ten věk neodhadnu a nechci se dotknout lidí toho věku, kteří to nedělají (= jsou normální). Ale je to neskutečně pitomý a hlavně by to neměli dělat lidi, kteří sakra neumí ten jazyk použít. Went shop jsem si vymyslela, ale takový hovadiny tam prostě bejvaj. Pak jsou i dvojjazyčné blogy, kde je každý článek jak česky, tak anglicky a jsou lidé, kteří mají perfektní angličtinu a dělají to protože si to čtou jejich známí cizinci. To se mi naopak hrozně líbí... Ale proč to dělaj blbky, který ani neumí ten jazyk použít a nasekaj tam horu chyb? Nemám potřebu je vyjmenovávat a psát jim u nich sáhodlouhé rýpavé komentáře, ale někde se z toho trochu vyřvat chci. Je to naprosto DEBILNÍ! Nemá to vzdělávací účely, kritizující reakce většina slečen vymaže a navíc to dělají jen proto, aby jako měly dvojjazyčný blog. Tak v některých případech, kdy to je dvojjazyčně i česky (kvůli gramatickým kravinám), by se to mělo snad zakázat. Obrazně řečeno, nechci na blog.cz žádnou krutovládu. Jenže některý lidi tak nemaj mozek! Vždycky tady kolem někdo začne dělat jednu kravinu a objeví se to jako epidemie u spousty dalších. Takhle byly články s okopírovanými fotkami, pak objevilo automatický překládání blogů Google překladačem (styl "přepněte si to do angličtiny, i když píšu česky nespisovně a budou z toho sračky"), teď nikdy nikdo nevkládá fotky přímo na blog, ale snad všichni to dělají prostředníctvím otravného imagebamu a podobných, menu zásadně jen v angličtině a ikonkoidní a označení "rubrics" nahoře - totální HOVADINA... Originalita spláchnutá do záchodu. Bum, třísk.
Ne, že by neexistovaly úžasné blogy. Jako je Abyss-mystery, Pure-imagination a spousta dalších.
Jo a nesnáším lidskou nadřazenost, pokrytectví a opovrhování cizím názorem, což nesouvisí s blogem, ale souvisí s určitými nevítanými návštěvníky.
Chyběly mi moje výlevy.
Přivezla jsem si z Anglie pár věcí včetně několika knížek a dneska jsem si přečetla Beastly od Alex Flinn. Je to moderní verze Krásky a Zvířete/Netvora a letos se podle toho natočil film. Podívala jsem se na něj hned jak to šlo a až náhodou v něčí recenzi jsem narazila na to, že je podle knížky, takže jsem si zvědavě ji přečetla a dneska se na to podívala znovu. Jasně, víc se mi líbí knížka, ale film není špatný. Původní příběh od A. Flinn se vážně povedl a narozdíl od filmu má k pohádce o krásce a zvířeti daleko blíž... Kdyby jste měli šanci si to přečíst, vážně je to krásná knížka. ;) Od stejné autorky existuje ještě přepis Šípkové Růženky, tak uvidím, jestli se do toho ještě pustím... :)
A nebojte, pro dnešek je tenhle výlev už kompletní.
Počet komentářů: 4

London, Baby!

3. srpna 2011 v 13:30 | Lirael |  ) My Diary (
Zítra budu touhle dobou buď nadávat na to, že meteorologové měli pravdu a v Londýně prší, nebo budu nadšeně ťapat a foťit. =)
Protože a jelikož je čas na London, Baby!
Mám celkem našprtanýho průvodce, koupený libry, zjištěný vstupný a otevírací doby, prostudovanej plánek metra... Zabaleno samozřejmě ještě nemám. Stejně si to jen naházím na postel a dobalím to až večer, nemělo by toho být moc, když jedu "jen" na čtyři dny. Důležitý je, že mám letenky!
A přestože nejedeme na dlouho, máme nabušenej program a rozsáhlé seznamy na nákupy. Konečně se dostanu do obřího pětipatrového Waterstone's! Už roky tam chci a i kdybych si nakonec žádnou knížku nekoupila, tak se tam asi zcvoknu blahem. :))))))
Abych vaší představou své sliny u huby nad horou knih úplně nezabila intelektuálnost tohohle článku, dodám ještě, že zítra večer uvidím v divadle Midsummer Night's Dream od Williama Shakespeara. Jsem vážně zvědavá, jaký ty čtyři dny budou. Trošku se bojím neznáma, to bych to nebyla ani já, kdyby ne. Navíc jsem naposledy letěla letadlem před nějakými šesti lety.
Né, to bude ok.
A basta!
London, Baby!
Upřímně doufám, že nebudu působit jako Joey. Nebo aspoň ne moc. Nejspíš se prostě budu chovat jako kombinace Joeyho a Chandlera - budu se chovat jako blázen a budu si z toho dělat srandu. :)

Počet komentářů: 3

Zmatky volných dní a rozčarování nad závěrem milované kouzelnické série

27. července 2011 v 3:06 | Lirael |  ) My Diary (
Ztrácím se ve všem, co se kolem mě děje... Volno ubíhá a já si ho sice užívám jak můžu, ale utíká to rychle. Blíží se vysoká. Asi bych měla trénovat vzezření mentálně stabilního člověka. Bude to asi celkem zabíračka.
Teď jsem byla týden v Tatrách (a přežila jsem!), příští týden budu na několik dní v Londýně. A užívám si, ne že ne... Jen mi nějak jde hlava kolem z pitomostí. Relativně pitomostí. Někdy to jsou závažnější pitomosti a připadám si kvůli nim jako naprostej debil. To je jedno.
Hrozně špatně se mi cokoli dělá. Nikdy nedopíšu článek, nedaří se mi dodělat překlad několika kapitol nové knihy Meg Cabot a co hůř - nejsem schopná pokračovat v psaní jakýchkoli povídek. Můžu si namlouvat, že to je chvilkový zásek, ale vypadá to spíš na prázdninový stav. Během posledního půl roku jsem nenapsala skoro nic a věřte mi, že slovo skoro je způsobené bohužel hlavně maturitními písemkami. Odvykla jsem psaní. Přesedlala jsem spíš na filmy, čtu celkem málo. Nejdřív mi to přišlo jako následek několikaměsíčního stresu a jako způsob odreagování, ale teď už se z toho spíš stává rutina.
Štve mě i fakt, že o tom teď píšu tenhle pitomej článek.
Vyděsily mě hlášení návštěvnosti v podobě mailů z TopListu, a taky to, že bych nechala uplynout měsíc bez jediného článku, i když k tomu celkem spěju, protože tohle vypadá nepublikovatelně.
Asi mám záchvat pseudo-upřímnosti.
Vlastně se tomu ani nedivím. Doma jde všechno do kytek, protože jakýkoli projev vlastního názoru vyvolává salvu odsuzování všeho počínaje mým prvním nádechem nutným pro vyřčení těch slov a konče nevhodným nejnepatrnějším pohybem mimického svalu. Rodinu si člověk nevybírá a každej to má doma nějaký, ale tenhle nás blázinec mi vážně dává zabrat i ve chvílích, kdy do toho zrovna nepočítám svýho debilního otce. Kde jinde se pak má člověk z takových věcí vypovídat, když nikdo neposlouchá. A že je sem stejně nebudu psát obsáhleji.
Měla bych se asi dát na něco jako kick box, abych ze sebe všechny tyhle hnusy nějak dostala a nikoho k tomu nepotřebovala. Protože teď potřebuju, i když dlouho si pečlivě vsugerovávám pohádky o vlastní samostatnosti. No jo no.
Nesnáším vedro. Teď není, ale já chci aby pršelo, protože se tím na chvíli vždycky pročistí vzduch. A chápu, že se mnou většinou nikdo nebudete souhlasit, protože vám tady pršelo minulej tejden, ale já chci prostě prozměnu vidět bouřku za oknem a neslyšet jí všude kolem sebe a nechci moknout i přes pláštěnku, chci si užít hrnek horkýho čaje a koukat se na to všechno hezky zevnitř.
Viděli jste už v kině zbytek HP7? Já jo, zatím jen jednou a před víc jak týdnem, ale pořád z toho mám stejně agresivní pocity. Co s tím sakra udělali? Měla jsem podobný podpásovky čekat a připravit se na totální zklamání, ale úplně jsem to nezvládla a naštvání je tak daleko větší.
Předem vás upozorňuju, že nejlíp se mi píše a mluví v afektu, že všechno následující je totální výlev choré mysli, a že většinou ve své radikalitě počtem zhlédnutí jednoho daného filmu dost polevuju. Neodsuzujte mě za následující slova a nestyďte se napsat vlastní názor na film.
Celý článek | Počet komentářů: 8

Absolutní volno (den X, 29. - 30. června 2011)

30. června 2011 v 0:48 | Lirael |  ) My Diary (
bluewriting.blog.cz aneb už bylo načase použít vlastní fotku
Všechny povinnosti mám za sebou, už to je nějaká doba, co mi začaly údajně nejlepší prázdniny mého života a já dělám naprosto ukázkové nic. Čili koukám na jeden film za druhým. Bohužel u toho narážím i na naprostý blbiny, takže už dva filmy (z milionu?) jsem ani neměla chuť dokoukat. A že normálně dokoukám a dočtu všechno s (místy naivní) nadějí, že do konce se to zlepší. Dvě hodiny nadávání u filmu Gnomeo a Julie mi už nikdo zpátky nevrátí. Upřímně vás varuji, ať se na to nekoukáte, protože když se budete snažit v dvou klanech porcelánových trpaslíků najít nějaký smysl, tak hrozí masivní výbuch v dutině lebeční. Subjektivní dojem, jsem zaujatá, protože to byla fakt odporná adaptace geniální hry. Jinak teď příležitostně čtu a v drtivé většině na všechno kašlu. V žádném případě nezanedbávám pravidelné výměny náušnic a osobní hygienu, samozřejmě.
Nevím, co je za den. Většinou matně tuším a v sobotu ráno bývám překvapená, že mamka není v práci.
Párkrát jsem se pokoušela něco napsat, jenže jsem to evidentně doteď (pokud si tohle čtete už na blogu, tak je to osobní úspěch) nějak nikdy nedodělala. Událo se toho dost a moc netuším, jak tenhle děsivě začínající článek dopadne.
Jednoduše: odvážní/odvážné z vás si můžou ten zmatený výlev přečíst uvnitř článku. Pokud jsem ještě úplně nezapomněla psát a něco takovýho tam vážně bude.
Celý článek | Počet komentářů: 9

Mezimaturitní čas (29. května 2011)

29. května 2011 v 23:20 | Lirael |  ) My Diary (
Mám za sebou ústní část maturit, zítra celostátně začíná týden písemných testů. A protože jsem byla v listopadu cvok, nepíšu nižší úroveň češtiny, ale patřím mezi 4% maturantů, kteří si vybrali těžší verzi. Tím pádem nepíšu nic zítra, což mi dneska ještě přijde fajn. Zítra, až bude facebook zaplavený radostnými statusy a tématy slohových prací, budu mít dost možná pesimističtější pojetí. :)
Hrozně jsem hrotila tu ústní část (hrozně znamená, že týden před pro mě nejdůležitějším zkoušením jsem se začala vážně učit), zatímco písemky jsem brala a nejpíš pořád beru jako nutné zlo.
Dá se na ně vůbec učit něco jinýho než přesný formy slohovejch útvarů a opakovat si gramatický jevy, se kterejma má člověk problém? A uděláním si testů, které CERMAT během školního roku vypustil? Myslím si, že moc jinak to nejde. Jedině míň. :D
Ústní část jsem měla minulý týden, takže teď jsem víc jak sedm dní relaxovala. Čistě preventivně. Viděla jsem spoustu filmů, četla nepovinnou četbu, dělala hromadu dalších skvěle divnejch věcí a asi tři dny jsem spala do půl desátý. Zítra zase vstávám, abych se mohla teda učit tu gramatiku a podívat se na testy. Fakticky už dva měsíce ale vstávám brzo, protože vím, že stejně budu během dne dělat i kraviny, takže je lepší mít víc času, abych nezvládla promrhat všechen.
Trochu jsem během týdne psala, což bylo po tolika měsících moc fajn. Sem tam něco dopsat, pak zase pustit uzdu fantazii... Ale nic není publikovatelné a myslím, že do sedmnáctého června nebude. Do sedmnáctého protože to bude den daleko za maturitou a po naprosto všech přijímačkách, plus i po velké pařbě celého ročníku. Den, kdy před sebou budu mít nadlouho jen perfektní prázdniny a předávání maturitního vysvědčení.
Moje škola mi bude chybět, učitelé, lidi tam, přesně danej rozvrh... Spousta dalších drobností. Nikdy jsem neměla větší radost ze svého rozhodnutí jít právě na tu školu, kde teď ještě jsem. Možná to je i tím, že ta radost byla vždycky tak nezměrná. Už od chvíle, kdy jsem radostí poskakovala po bytě, protože jsem zjistila, že mě tam přijali. Chci takhle poskakovat i patnáctýho června odpoledne, držte mi palce, protože to bude naprosto nejdůležitější zkouška v mém životě.
Vím, že mi tenhle blog poměrně skomírá... A nevím, jestli se to na konci června markantně změní. Dobré znamení ale je, že mi chybí, a že jsem sem nepřestala chodit.
Doteď tady svítilo v posledním článku video filmu Romeo a Julie (tu hru jsem si během maturity mimochodem nevytáhla) a teď tady chci nechat svítit písničku, která mi dneska hrála celej den v hlavě. A je z Glee, které mě vážně pořád baví. A nejen proto, že tam je úžasný Darren Criss z Very Potter Musical. ;)

Počet komentářů: 3

Dnes večer v televizi

12. dubna 2011 v 18:14 | Lirael |  ) Regál plný filmů (
Vím, že většinou články tohohle typu u mě nenajdete, ALE: dnes večer od 20:00 je na ČT2 přenádherná verze Romea a Julie z roku 1968 a nedávali ji už pět let, takže pokud máte možnost se večer koukat na televizi, naprosto bych vám to doporučila, protože tenhle film za ty dvě hodiny zírání do televize neskutečně stojí.
Nepamatuju si kvalitu dabingu, protože jsem to česky viděla jen dvakrát a ještě jsem nebyla posedlá, ale snad to je v mezích OK. Já si asi budu rvát vlasy, načež to vzdám a půjdu se podívat na anglický orginál (nebo spíš radši dělat maturitní otázku ze zemáku), ale jinak to tak krizové není.
Takže: Dneska večer. ČT2. 20:00. "Romeo a Julie" z roku 1968 od režiséra Franca Zeffirelliho.
A pro jistotu, abych vás úplně přesvědčila - trailer (nezapomeňte, že v televizi bude zvuk a obraz daleko kvalitnější)!


A tenhle film miluju, takže nemá 5 z 5, ale rovnou 25 z 5. ;)
Pokud se podíváte, nebo film znáte i tak, moc ráda si přečtu jak se vám líbí. Já jsem posedlá Romeem a Julií! For there was never a story of more woe than this of Juliet and her Romeo!
Počet komentářů: 7

Nekuřáci do toho!

18. března 2011 v 21:16 | Lirael |  ) Řečnický pultík (
recentgossip.com
Je pár věcí který naprosto nesnášim a témata týdne mi rovnou dvakrát nabídla příležitost o některých z nich psát. Nesnáším pomodlené fanatiky (ateisti do toho!) a stejně vroucně nesnáším kuřáky. Kdybych žila na východním Slovensku, měla bych pod nosem rovnou na plné pecky obojí, takhle v Praze většinou potkávám "jen" kuřáky.
A řeknu vám tohle: z lidí, kteří kouří cigarety, je mi upřímně zle.
Nenávidím fakt, že při odchodu z hospody vždycky zákonitě páchnu jako fabrika na tabák a že vlasy mi načichnou už po pěti minutách v okruhu pěti metrů od zdroje smradu. Příčí se mi sebestřednost kuřáků spokojeně si vykračujících po zalidněných ulicích s cigaretou v hubě (nebo v ruce - jakýsi blb mě jednou popálil, protože si to kolem mě štrádoval velmi "ležérně"). Popelníky v restauracích mi připadají použitelné maximálně na vyhození párátka.
Nedávno mi jedna spolužačka tvrdila, že cigarety fungují jako antidepresivum. Cigarety NEFUNGUJÍ jako antidepresivum. Antidepresivum je sakra něco úplně jinýho! A pevně věřím, že psychiatři na depresi cigarety opravdu nepředepisují. Jsem na sebe celkem pyšná, že místo ječení na chudáka slečnu uprostřed hodiny jsem ji byla schopná ignorovat, ačkoli si za tím názorem vážně naplno stála a já se musela hodně přemáhat. Když kuřák tvrdí, že musí kouřit, protože ho cigarety uklidňují, úplně nelže, ale ne proto, že by cigarety samy o sobě byly nějakými super uklidňujícími prostředky nabité papírky s filtrem, to ne. Kouření uklidňuje protože ten člověk někde soustavně pět minut stojí a rukou vykonává jeden stereotypní pohyb. A podle mě by všem včetně toho kuřáka prospělo, kdyby se místo toho pět minut stereotypně mlátil do hlavy.
Kuřáci jsou všude, kouření je podle dopravní vyhlášky povoleno i za volantem osobních motorových vozidel, a sice je zakázáno řidičům MHD (a taxikářům s pasažéry ve voze), ale těm to je často naprosto jedno. V restauracích jsou nekuřácké a kuřácké části, ale pak jsou i nerozdělené podniky, kde má nekuřák jednoduše smůlu a s dementy, kteří kouří u vedlejšího stolu, prostě nic nenadělá. Může nahlas nadávat, ale ve finále je mu to na absolutní nic, pokud není kam si přesednout.
Tolikrát se prohnala médii vlna záležitosti rozdělení hospod na nekuřácké a kuřácké zóny, ale proč asi? No přece protože kuřáci nesnesli představu, že by bylo zakázáno kouření na veřejných prostranstvích. Zákaz kouření alespoň na zastávkách platil v České Republice nějaký měsíc než se to ovšem zrušilo, protože nebyl dostatečně přesně vymezen pojem zastávka, oblíbené české slovíčkaření v akci. Na příkladě ČR by se zdálo, že zákazy kouření nemají smysl, ale ve spoustě jiných zemí fungují - třeba v Singapuru, některých částech Japonska a v Nepálu zákazy platí. Singapur je přímo nejčistším městem světa. Zákaz kouření na veřejných prostranstvích u nás bych strašně uvítala.
V ČR je nechutný příklad kouření a i alkoholu vidět na bezdomovcích - nemají peníze na jídlo, ale na cigarety a chlast je najdou. Jednou mi někdo vyprávěl, jak nějaký známý šel k bezdomovci a dal mu jídlo a co myslíte že udělal drahý bezdomovec? S jídlem hodil a začal ječet, že za tohle si nic nekoupí. Nejednou taky můžeme na ulici potkat kuřačku, která vede kočárek, což je podle mě to vůbec nejhorší.
valadancewear.com
Nikdy mi nepřipadaly bůhvíjak působivé ani záběry ze starých filmů, kde má elegantní dáma popřípadě pán v ruce cigaretu. Co je na kouření elegantního? Mně tedy s cigaretou nepřipadá elegantní ani Audrey Hepburn. Stejně jako mi doutník nepřijde jako ztělesnění bohatství, okázalosti a mužnosti a nepřipadá mi ani jako vhodný prostředek k oslavování úspěchu. Ničím zdraví sobě i svému okolí, juchů? (Kouření - konkrétně dýmky - odpouštím jedině Gandalfovi.)
Vadí mi, že lidi kolem mě, ačkoli naštěstí ne mí nejbliží, kouří. Nějak mi unikla chvíle, kdy se cigarety vážně vyhouply v sociálních žebříčcích na tak vysoký ukazatel. Já jsem například hrdá na to, že jsem cigarety nikdy nezkoušela. Zkoušela jsem vodní dýmku a akorát mě z toho dvě hodiny šíleně bolela hlava, konkrétně po dvou šlucích, takže děkuju pěkně, ale cigarety (a to ani elektronické) v životě zkoušet nehodlám.
Nejvíc moje pocity ke kuřákům vystihl před pár lety jeden kamarád. Kousek před námi šel jakýsi kuřák a on se na mě otočil s tím, že by si rád půjčil moje pití (s takovým tím perfektním cákacím špuntem/dudlíkem), že mu to jde típnout. Neudělal to. Mám pocit, že to je dobře, protože by si tím zadělal na pořádnej problém, co si tak svaly toho kuřáka vybavuju.
Kouření mi vadí, ale nikdy jsem nebyla ten typ, co rozdává letáky a všem s cigaretou v ruce dělá přednášku. Já vlastně jedině říkám, jak mi to smrdí, popřípadě významně prohlašuju, jak smrdí kuřákům z pusy a podobně...
Vtipná mi připadá rodinná historka, kdy jeden kluk jako malej byl v kroužku, jehož smyslem bylo varovat děti proti kouření a nechat je, aby to šířili v okolí. Takže ten kluk nejdřív všechny zapáleně přesvědčoval, že kouření je špatné načež je po těch letech sám na kouření závislý (neúspěšně se s tím symbolicky snaží už tři roky přestat) a vzhledem připomíná jednoho nejmenovaného politika. Vlastně je to smutná historka, spíš paradoxní než vtipná.
Ale kouření cigaret sakra zabíjí! Přímo způsobuje rakovinu plic, samozřejmě leze do peněz, při závislosti se odvyká sakra těžko a navíc to příšerně páchne. Asi je dobře poznat jak kuřáky vůbec nechápu a ani o to nestojím.
Upřímně o nic víc nechápu kuřáky marihuany a poživatele všech možných druhů drog a už vůbec ne naprostý feťáky či notorický alkoholiky. Závislost se dá vypěstovat na spoustě věcí, třeba na sladkém, což může vést k obezitě, která taky zabíjí (prozměnu ucpáním tepen a přivozením infarktu myokardu), ale jak tlustí lidé třeba ohrožují okolí? A ne, nepočítám jejich vzhled, ani cokoli by si mohli různí vtipálci vymyslet.
Neznám omluvu pro kouření a je mi to odporný a nenávidím pach cigaret. Jsem nadšená, že se legislativně aspoň zakazují reklamy na cigarety a EU plánuje vytvořit jeden stejný obal na všechny značky, ale ani obojí dohromady mi jednoduše nestačí. Kouření je odpornej zlozvyk, který si ze mně neznámých důvodů udržují miliony lidí.
Počet komentářů: 1

Následky nevyužité anonymity

9. března 2011 v 23:48 | Lirael |  ) Moje maličkost (
:)
Spousta z nás všech si založila blogy, aby se nějak vyžila a hodně ze všech blogerů střeží svou identitu jako poklad. Blog je plný možností a při správném používání se člověk může rozmáchnout bez jakéhokoli zahrnování svého blízkého okolí...
Já blbka toho u tohohle blogu nijak dlouho nevyužila. Samovolně jsem sem pozvala lidi, co chodili na starý blog a není cesty zpět. Připravila jsem se o hlavní výhodu blogování. Dobře, na svou obranu: nikomu jsem tenkrát nedala přímý odkaz.
Vetřelci si sem tu cestu našli, protože jsem měla potřebu jim dát návod na cestu. Já pitomec.
Teď už nemůžu vymazat, že ten a onen zná tuhle adresu. Bohužel nejde nikomu rozkázat ať sem nechodí.
Jednou ztracené soukromí se evidentně nedá obnovit.
Kdybych k tomuhle blogu neměla takový vztah - k adrese, historii, starým článkům a komentářům - dávno bych se přestěhovala jinam, abych anonymitu znovu získala. A vsaďte se, že bych se v tom neskutečně vyžívala.
Možnost vyřvat se, aniž by se k tomu dostali nepovolaní...
Dřív jsem nikdy nechápala, proč se tolik lidí stěhuje a končí s blogy.
Teď chápu. Sama to neudělám, protože miluju tuhle adresu a snažím se nemyslet na všechny, co tuhle adresu mají, když je tady nechci, jenže většinou to u psaní článků člověku samo vpluje do hlavy a je to šíleně otravné.
Na druhou stranu zní ta možnost šíleně lákavě. Prázdný blog, tabula rasa a tolik možností.
Ale bez Lirael a Bluewriting?
Zatím ne...
Ale když odsud jednou zmizím, vězte, že právě proto všechno a tak tiše jak to jen půjde, bez řečí podobných těmhle v okamžiku O dne D.
Smazala bych to tady jen v případě, že bych si před tím všechno zkopírovala a uložila, takže by to určitě nešlo ze dne na den. Jednou tenhle blog ale skončí.
Vlastně je to krásná představa...
Nechápu, že jsem ji dřív tak potlačovala a malovala si, že to tady nikdy nezruším. Jsem tomu momentu dřív než kdy předtím a můžu si za to sama, protože jsem hned na samém začátku udělala chybu, která se nedá Ctrl + Z vrátit.
Neříkám si o přesvědčování, lítost, ani nic podobného... Konstatuju pouhou skutečnost, která jako jedna z mála nepotřebuje cenzuru.
Počet komentářů: 6

Kam dál