Bezlepková patálie

29. dubna 2014 v 23:54 | Lirael |  ) Bez lepku (
Momentálně bych zametla pod stůl fakt, že jsem tenhle blog tak dlouho naprosto ignorovala, protože teď jsem chtěla psát hlavně o něčem jiném. Téma napovídá jak nadpis, tak rubrika, tak nálada. Ale nic není tak úděsné, jak to teď možná vypadá. Ta poslední věta je mantra několika posledních měsíců.

Lepková podezřívavost se u mě prvně objevila před několika lety, kdy jsem se vydala nadšeně darovat krev. Jsem totiž univerzální dárce. Milá sestra u kartotéky (šok), velice podrobný formulář (včetně berete drogy apod.), dlouhatánská fronta, měření hemoglobinu (červené krevní barvivo) a po opakovaném měření kvůli ověření výsledku jasný verdikt - podprůměr, extrémně málo železa, hematologie. Nikdo netušil důvod téhle patálie a já odcházela pěkně zklamaná a rovnou na hematologii o několik pater níže. Doslova jsem potom brala železo (prášky, ne ohryzávání kovu). Tenkrát prvně doktor navrhoval, jestli náhodou nemám anémii kvůli možné celiakii (nikdo neudělal testy) a tenkrát jsem nad tím pěkně mávla rukou, brala poctivě svoje železo, při zlepšení řvala hurá, nešla na poslední krevní testy a na lepek jsem zase dlouho nepomyslela. Mamka pak teda kvůli tomu podezření jeden rok udělala bezlepkové vánoční cukroví a mně a ségře způsobila trauma, které si ani nepamatuje, ale jinak nic. Pak se mi ale asi před rokem začalo horšit zdraví. Permanentní únava a slabá imunita, trávicí potíže, vyrážka, you name it, vše bezdůvodné. Nebrala jsem to jako abnormál, odmala jsem alergik, hormonálně nevyrovnaná, se zuby srovnanými ortodontkou, ex-anemik a prostě padavka. Jenže ono se to nelepšilo, ať jsem se sebevíc snažila. Zlom nastal před čtvrt rokem. Dlouho jsem měla problémy s afty, ale tentokrát se mi jich udělalo naráz tolik, že jsem špatně mluvila, byla pořád podrážděná a nic "osvědčeného" z Googlu nepomáhalo. A pak najednou kdesi na nějakém obskurním fóru zmínka, že afty se dělají při celiakii kvůli lepku ve stravě. Zhluboka jsem se nadechla a stočila hledání jiným směrem.

A všechno do sebe nechutně zapadalo. Četla jsem si příběhy jiných, jejich příznaky a kolikrát mi bylo, jako kdybych ty texty psala sama. Bulela jsem před blikajícím počítačem a nevěděla, jestli mám mít vůbec radost z možného řešení, nebo jestli mám rovnou brečet kvůli všem sušenkám a koláčům co budou odteď asi tabu. Jasně, trochu jsem podrazila pointu úvodním slovem minulé věty, ale vy byste nebrečeli? Je fajn, že podobné záchvaty paniky už vymizely, fakt mi teda nechybí. Jediné řešení bylo hned zkusit vyřadit všechno s lepkem. Zkusila jsem. Afty zmizely, trávení bylo lepší, začala jsem být unavená v závislosti na vyčerpání, ne na gramech mouky za den. Doporučuje se alespoň šest týdnů vydržet a pak zkusit nějakou potravinu a sledovat reakci. Já zkoušela teď v neděli. Dlouho jsem plánovala, co zvolit pro svou poslední lepkovou večeři (oběd) a nakonec vyhrála pizza a hned moje oblíbená (kuřecí maso, smetana, kukuřice a špenát). Nejdřív obvyklá reakce nepřicházela, pak se mi udělalo po asi šesti hodinách hůř, pak jsem nemohla spát a úplně mě to přešlo až dneska ráno.

Chci sem psát svoje zkušenosti, trampoty s pečením bez lepku a stravováním mimo domov a podobné perly (nikdy bez špetky humoru a ironie v podobě mého milovaého sarkasmu). Tenhle týden se objednám na krevní testy a dál se uvidí. Hledání informací je hrozný a říkám si, že jestli moje výlevy o lepku někdy pomůžou aspoň jednomu člověku, co zrovna bude ve fázi brečení u monitoru a bude před sebou mít svůj první bezlepkový krok, tak sakra stojí za to najít si čas a sem tam napsat. Navíc je to vysoce terapeutické a mně chybí psaní.

(Ehm, české volnočasové dobrovolné psaní, momentálně smolím bakalářku a vyhlížím státnice, takže zrovna tohohle psaní mám až dost a ráda volnočasově odběhnu sem.)
 

Lehce příšerné plácání

6. října 2013 v 11:35 | Lirael |  ) My Diary (
Tolik věcí je jinak.
Dneska jsem se po delší době dostala k přeorganizování hudby ve svém přehrávači, protože už mě zase začínal rozčilovat můj minulý výběr a za těch pár měsíců se mi prostě oposlouchal. Dobrá relaxace, mimochodem. Navíc budu mít zase větší radost z toho, co se na mě poline ze sluchátek. A tolik písniček, co jsem mívala ráda, teď nemůžu vystát!

Skoro pět měsíců svého života jsem teď strávila po boku jednoho z těch několika lidí, bez kterých si tak nějak neumím svůj život představit. Sounds a bit pathetic... Mám jenom melancholickou náladu. To ty hormony. Vlastně teď už asi nějaké dva měsíce víceméně bydlím se svým milým. Ségra měla pravdu, tohle označení zní pěkně. Až postupně teď objevuju, kolik věcí jsem dřív nechápala a unikaly mi. O kolik jsem přicházela. A i když se ve dvou shodneme na tom, že nám dávání se dohromady trvalo poměrně dlouho, tak musím říct, že se mi to líbilo i přes tu nejistotu. Nikdy jsem si léto tolik neužila, teď spolu chodíme do školy (často doslovně a půjčujeme si jedny klíče, když někdo končí dřív), kulinářsky experimentujeme (dnes je na řadě pečení perníku), vtipkujeme o šílenostech a děláme blbosti (ála včerejší koupení nafukovacích kyjů a souboje venku po desáté večer).

Mám před sebou třetí ročník bakalářského studia, psaní bakalářky (a že bych po předevčíru a konzultaci s vedoucí už asi měla začít) a tolik povinností. Někdy mi z toho všeho jde hlava kolem, abych pravdu řekla. Ale trochu mi ta hektičnost i vyhovuje. Škola a kvanta zajímavých volitelných předmětů, učení angličtiny, náznaky melouchů v jednom nakladatelství (každým dnem mi mimochodem vyjde jméno jako redakční spolupráce v jedné detektivce!) a do toho tolik fajn známých, chození do divadla, čtení, knížky a konečně můj drahý.

Jo, já vim, jsem trochu otravná. Nicméně momentálně je mi to tak nějak jedno. Takže mne omluvte, jdu zavolat svojí odstěhované ségře a pak na druhou fázi dnešního kulinářství - oběd.

Tajná nabídka a úsměvy posledních dnů

23. května 2013 v 0:40 | Lirael |  ) My Diary (
Mám se skvěle. Zas pro změnu. ;)
Sice kvůli účasti na jedné akademické akci vůbec nestíhám zkouškové a spoustu věcí asi budu dodělávat v září a chodí sem víc lidí, které bych odsud ráda vyhnala třeba pometlem (viz. tadááá aneb prý jsem byla na titulce, ok, to je fuk, že ten článek je roky starej a já se proti většině výhrad už obhajovala), ale je mi prostě fajn.
Vlastně se mám teď tak hrozně dobře, že si skoro říkám, že teď se ale fakt už něco podělat musí, protože tohle je zcela nerealistický. Plus, jestli se probudim a tohle všechno bude sen, tak to bude teprve mela. Mám se skvěle po materiální stránce (prostě nejsem v mínusu a nezruinovalo mě pár nových knížek), mám strašně moc dobrých přátel, na které je spolehnutí, moje rodina po delší době funguje relativně normálně a navíc jsem před chvílí dostala tajnou nabídku na stáž v jednom význameném nakladatelství. Tajnou, protože oficiálně měli místo jen pro dva lidi.
Inside jokes nepřestanou, protože jsem dala v průběhu let adresu na tuhle stránku příliš lidem, tudíž sem nehodlám psát nic moc osobního. Od dob, co jsem sem psávala pravidelně a uměla jsem psát povídky skoro na počkání, utekla spousta času a já se prostě změnila.
Možná tu končím, možná ne, uvidím, ale jsem vytížená a nad svými rozepsanými příběhy většinou už jen bezradně sedím, protože se neumím rychle naladit na hlavní postavy.
 


Sem tam chci napsat jak se mám

20. března 2013 v 23:15 | Lirael |  ) My Diary (
Zdravíčko vespolek!
Vidím to takhle: tenhle blog mám ráda a nehodlám to tu rušit a chci určitě někdy dopsat NNN, ale momentálně toho mám hrozně moc, a tak žádnou pravidelnost nestíhám a dlouho nebudu.
Přišla jsem se jen trochu vypovídat z takové směsice věcí.

-

Za dobu, co mám tenhle blog, se toho změnilo hrozně moc.
Když jsem to tu založila, bylo mi patnáct, měla jsem horečku a antibiotika a nějaký impuls mě toho dávného večera donutil do toho jít. Napsala jsem rovnou takový kvák článek, a i když byl naprosto nicneříkající, pro mě byl ohromně důležitý, protože to byl nový začátek, a protože kdybych něco nenapsala hned ten večer, druhý den ráno bych se pravděpodobně na blog vykašlala. Od té doby uběhlo hrozně moc času a já už sem píšu šestým rokem. Neskutečně neuvěřitelný. Sice se do toho počítají i doby, kdy jsem měla writer's block nebo prostě nepsala. Nebýt tohohle mého koutku internetu, tak bych nikdy nepopsala tolik stránek vlastními příběhy, protože bych možná nezjistila, jak moc je příjemné mít zpětnou vazbu a vědět, že pro někoho moje výmysly něco znamenají, že v tom nejsem úplně sama.
Jasně, zpětně nevidím v některých starých výmyslech, ať už článcích či povídkách, žádnou genialitu, ale i přes stud je odtud mazat nebudu, protože taky nějak spolu-utváří ten slepenec tohohle koutku. A vrcholný argument obhajoby: chybami se člověk učí. Teď je mi jednadvacet a psaní nestíhám a chybí mi.
-

V současné době mám pocit, jako kdybych lhala hrozně moc lidem... Některé věci si prostě nechávám pro sebe a za prahem vlastního pokoje automaticky nasazuju masku úsměvů a dobré nálady. Nejsem introvertní a depresivní typ, já svoje problémy obvykle spíš ventiluju na druhé, ale někdy to nejde a je to už pěkná řádka let, co jsem pochopila, že úsměvem se vyhnu hoře otázek, na které nechci odpovídat. Co se děje? Proč jsi smutná? Dobrý? Někdy dávno jsem se naučila, že lidem se nedá věřit, a že odhalením vlastních slabin si člověk koleduje o to, aby jich někdo zneužil. Naučila jsem se brát zklamání důvěry jako tak běžnou věc, že teď nad tím spíš mávnu rukou, protože jsem zvyklá, že důvěra v tomhle světě nic neznamená. Nikdy nečekám, že bych někomu mohla stoprocentně věřit, tudíž při procitnutí nedochází k šoku. Pošahaná výchova, tohleto. A asi až přespříliš explicitní narážky. Vraťme se tedy k původně zamýšlenému tématu. Moje rodina je banda magorů. Můžu se roztrhat a pro některé z nich to nikdy nebude dost. Víc jak deset let jsem se srovnávala s hnusem rozvodu rodičů a byla jsem ohromně ráda, že tolik lidí okolo mě to prožilo se mnou, takže jsem si mohla bez potíží postěžovat, aniž bych riskovala vlastní pověst. Teď je všechno jinak. Vysoká škola. Kupa nových známých. Samí lidé, kterým bych svoje genetické vady musela vysvětlovat od píky. A pak se nad tím vším vznáší má rozdvojená identita způsobená změnou příjmení. Na úvod: nikdy nebudu litovat, že jsem to udělala. Jenže teď mám pocit, jako kdyby to bylo nějaké moje temné tajemství. Dávná minulost bývalého příjmení se za mnou táhne jako stín. Můj vztah-ne-vztah s tátou jakbysmet. Je to víc jak rok, co jsem přerušila kontakt. A kdykoli se znovu ozve, tak mám ohromné výčitky svědomí, že mu ubližuju, ačkoli vím, že lepší řešení neexistovalo. Nějak jsem si už dlouho nestěžovala, takže se to protahuje...
-

Začala jsem pravidelně pít kafe, dneska jsem měla dokonce svého prvního turka (a chutnalo mi to), nevadí mi chuť piva, chodím po hospodách, ponocuju, nic nestíhám, vydělávám si doučováním angličtiny a pod vlivem několika posledních dní se myšlenkově zase vracím k dávné touze mít na vlasech nějakou prdlou barvu (ne celou hlavu!). Poslouchám šílenou směsici hudby. Už nejsem agitační nekuřák, to spíš pasivní kuřák (ačkoli cigaretu jsem sama nezkoušela a zkoušet nehodlám). Nerozčiluju se politikou, a že je spousta důvodů čílit se a řvát. Nestíhám si ani pořádně uklidit, vyprat a už vůbec nestíhám nějaký normální počet hodin spánku. Nestíhám nával povinné četby a jsem ve skluzu s učením.
-
Jsem jaká jsem: převážně magor kolísající mezi naivitou a pesimismem, často rozpoložením pubertální nána a nálady se mi mění stejně rychle jako kolísá sinusoida (aneb jediný matematický joke mého arzenálu). Nejvíc na všem tom šílenství tohohle článku mě ale štve to, že dřív jsem bývala ironičtější a vtipnější. Snažím se dostat do původních kolejí, ale nějak to trvá. Ale zase jsem jednou psaním prokrastinovala od školních povinností. Sice tím krátím spánek, ale f*ck it, dneska jsem potřebovala psát, tak holt budu míň spát.
-

Upřímně doufám, že vy se máte dobře, a že nemáte v hlavě třetí světovou blbin. Cause it just sucks.

Kroky školní minulostí

9. ledna 2013 v 18:32 | Lirael |  ) Řečnický pultík (
Dnešek byl zvláštní. Nevím jestli je to i počasím, ale nějak na mě přišla další vlna nostalgie.
Ráno jsem psala zápočtový test na svojí vysoké, pak byla v knihovně, trochu po obchodech, normálka. Ale potom jsem se stavila na svém gymplu. Byl po cestě a už chvíli jsem se plánovala stavit se za svou bývalou třídní... Na té škole funguje systém čipových karet na vstup a pak je tam ještě nevrlý vrátný, takže jsem úplně netušila, jak se dostanu dovnitř. Nakonec jsem ale fikaně proklouzla a asi tak dvacet minut jsem se toulala prázdnou školou. Byl totiž prostředek hodiny.
Chodit po chodbách místa, na které se váže tolik vzpomínek a navíc takhle v kontrastu rána na současné škole bylo prostě zvláštní. Nebyla jsem tam od maturity poprvé, ale zato po dlouhé době a úplně sama. Sem tam jsem se zastavila u nějaké učebny, odposlouchávala hodiny a své bývalé učitele, ten odhad jsem pak kontrolovala na rozvrzích na dveřích. Četla si nástěnku a najednou jsem se nebyla schopná vyznat v rozvrzích suplování, které mi bývaly tak známé. Nevím, jestli jste to takhle někdo měl taky a jestli vůbec na svoje staré školy sem tam zajdete, nebo popřípadě máte maturitu ještě před sebou, ale tyhle návštěvy mají prostě zvláštní atmosféru. Člověk tam svým způsobem patří a přitom je úplně cizí. Když jsem potkala nějaké žáky/studenty (upřímně netušim co zní líp), tak jsem za prvé málokdy byť jen tušila, jestli jsem je už někdy viděla a i když už na tu školu nechodím, cítila jsem nějaké souznění. Bylo vtipný uvažovat, jestli tam moc vyčuhuju. Nejsem moc vysoká, dneska jsem měla ultra neintelektuální oděv (většinou teď chodím v kabátu a svetrech, dneska jsem měla starou bundu a teplou mikinu), nevypadám nějak extra starší. Pamatovali si mě někteří z těch, co jsem potkala? Já třeba maturanty většinou poznala, když jsem tam chodila...
Navíc jsem strávila hodinu v kabinetě fyziky. Zaslechla jsem nějaké ty zákulisní informace, povídala si u čaje právě s tou svou bývalou třídní. Já jsem na humanistické obory (a zeměpis) a moje třídní byla čtyři roky tahle matikářka a fyzikářka. Ta hodina utekla jako nic a nebýt zvonění, tak ani netuším, že tam jsem tak dlouho. Pak jsem se samozřejmě vypoklonkovala a celou cestu k MHD jsem si užívala, že touhle blbou štreku už denně nepoužívám. Jediná nepříjemná nostalgie dne - chodník pos*aný od psů.
Mám trochu issues s bývalými spolužáky ze základky. Bydlíme všichni blízko sebe. Já odešla ze základky v páté třídě a potom se nějak přerušil veškerý kontakt, aniž bych chtěla, protože tenkrát jsem ty lidi měla vážně ráda. Není to tak dávno, co jsem zjistila jeden z důvodů svého odříznutí. Když někoho ze základky potkám, většinou se na mě ani nepodívají, je jen pár lidí, se kterými se při setkání dáme do řeči. Mezi nimi je jedna fajn holka, se kterou se vždycky zakecáme na dlouho. No, a těsně před Vánoci jsem zjistila, že tenhle člověk, jeden z mála, co mě neignoruje, je důvodem, proč vždycky zjistím o nějakých setkáních základky až zpětně. Měl být jakýsi sraz, mně se na Facebooku ukázalo, že tam kupa mých "přátel" jde (a to mám v přátelích jen ty, se kterými se bavím), ten den jsem měla zrovna náladu pod psa, takže jsem téhle "kamarádce" napsala. Ne nějak emotivně nebo naštvaně, prostě nechápavě. Fakticky mi odepsala, že ji to hrozně mrzí, a ať přijdu, a že netušila a bla bla bla bla. Pointou ale bylo, že řekla, že už to organizuje roky ona, a že ji ani nenapadlo, že bych mohla chtít přijít, nebo že snad bydlim poblíž. Páni, fakt se netěšim, až ji příště potkám. Co si asi myslí ti ostatní, když ona se se mnou bavila a myslela si tohle? Ráno jsem třeba potkala jednoho spolužáka - nezajímavej, nepřátelskej, ale znám ho odmala. Sotva si mě všiml, podíval se na druhou stranu. Mohl ještě začít pískat, aby to vypadalo víc očividně. Já měla ale najednou takovou radost, že se nemusím s takovým blbečkem zdravit, že jsem dostala záchvat smíchu. A je mi upřímně naprosto jedno, co si o mně myslí. Já se prostě po nějaké době smutku přizpůsobila jejich "zdravení" a teď to konečně i beru s humorem.
Jako kdyby toho bylo pro školní nostalgii málo, za chvíli jdu ven a na jedné akci se potkám s několika bývalými spolužáky ze školy, kde jsem byla mezi základkou a tím gymplem, kde jsem maturovala. Já vim, tohle je fakt málo komplikovaný. Docela se těšim. (A nejen protože někteří z nich mají adresu sem a já bych se proto snad cenzurovala. Zdravím, Nigele. ;) ) Bude to prostě fajn tečka za dnem, kdy se mi propojí veškeré studijní etapy mého dosavadního života.
Sakra, nepomyslela jsem na školku. Nicméně ještě není půlnoc, klidně se to může stihnout dopropojit úplně. :)

Dlouho odkládané plácání

4. ledna 2013 v 0:02 | Lirael |  ) My Diary (
Nadpis asi říká veškerý úvod.
Už nějakou dobu jsem sem tohle kvák chtěla napsat, ale neměla jsem se k tomu, protože jsem ten typ člověka, který se bojí, že všechno dobré může přehnaně brzkým nadšením zakřiknout. Sem tam mě sice popadne vlna co-by-kdyby, nicméně tuhle vlnu raději brzdím, protože si nechci vytvořit přehnaná očekávání... Dá to celkem práci.
-
Nějak teď nemůžu přijít na lepší pokračování, než vložení písničky, která to částečně říká za mě.
-

-
Je možné, že sem tohle všechno píšu jen proto, že do svého papírového deníku nemůžu vložit písničku. Nicméně buďte rádi, že čtete tuhle jaksi destilovanou verzi mých myšlenek. Na papíře je to totiž zamotané, ukňourané a příliš osobní, zatímco tohle je pěkně ušité na míru čtenáři. Ehm. Je tu někdo? O:-)
-
Ačkoli to neříkám out loud a ani to sem nevypísmenkuju, tak jsem na tom holt tak, jak na tom jsem. A i kdyby se nakonec tahle přátelská a usměvavá mlha mezi mnou a Modroočkem nikdy nikam dál nevyvinula, je úžasný, že mi takhle hráblo. Hráblo je samozřejmě eufemismus. ;) Usmívám se, prakticky neustále, konečně taky nezahořkle přeju štěstí ostatním, myšlenky mám permanentně na pochodu a celkově jsem se smířila s tím, že racionalita se mi odstěhovala k protinožcům. Navíc celá situace není zrovna teď nijak hopeless. Vlastně to nikdy nevypadalo nadějněji. A sama tomu nemůžu uvěřit, což otravně opakuju při každé příležitosti.
-
Před pár dny se mě kamarádka zeptala, jestli jsem už o tomhle psala na blog, ačkoli jsme se o tom (trošku konkrétněji :D) zrovna bavily. Tak, darling, teď sem aspoň kousek píšu. Když je řeč o kamarádkách, chvílemi si ty svoje závidím. Čtyři naprosto nepřekonatelné... roztleskávačky? O:-) Je tu jediné negativum. Holky nemají problém se zakřiknutím pozitiv, jako já. S darling teď došlo k jedné pro mě nezapomenutelné situaci. První z holek mi už nějakou dobu hrozně mile říká, jak jí přijde, že by nám to spolu s Modroočkem slušelo a zakřikává to do fáze teoretizování nad našimi blond dětmi. Druhá na Silvestra vymýšlela svatební přípitek se špetkou Shakespeara. A darling tomu prostě nasadila korunu. Zrovna jsem si stěžovala na zakřikávání (je to česky?) druhými dvěma, načež darling po zmínce o Shakespeare přípitku bleskurychle prohlásila něco ve stylu "když už máš svědka, tak já chci jít aspoň za družičku." Co bych bez nich jen dělala? :) Nejen kvůli téhle podpoře jsem prostě nadšená, že je všechny znám a děsně si užívám vzpomínky na chvíle, kdy jsme se poznaly. A tyhle čtyři klidně zakřikávat můžou, mají VIP privilegia, a i když z principu přistupuju ke všemu svou metodou příjemného překvapení (očekávám nejhorší, všechno v zásadě dopadne lépe => příjemné překvapení) a nezakřikávání, tak ony to klidně můžou porušovat, jak se jim zlíbí.
No, a víc napíšu až když by se mlha nějak vyvinula. :)
-
Doufám, že jste si perfektně užili svátky, a že vám po Silvestru nebylo moc špatně. Hodně štěstí ve škole a hlavně pevné nervy vám všem, co jim nad hlavou visí zkouškové období. To zvládnem!

40. kapitola - Sebeklam

27. prosince 2012 v 16:52 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Ještě nedávno jsem si naivně představovala, jak sem touhle dobou budu jistojistě dávat poslední kapitoly. Nicméně něco je lepší než nic.
Mrzí mě, že mi všechno teď trvá tak dlouho, a že jsem na Petru a její příběh takhle nehezky zapomínala. Teď je tu ale další útržek. :)
Za chvilku to zase bude rok od minulé kapitoly, takže pro její připomenutí se podívejte sem s pro případné osvěžení celého Nikdy neříkej nikdy směle pokračujte tudy.
Název kapitoly se mi ohromně líbí, i to slovo samo o sobě, a navíc mám pocit, že hezky sedí na Petřin přístup. ;)
Doufám, že si užíváte krásné svátky, že jste pod stromečkem objevili nějaká příjemná překvapení, že jste stále ještě ve víru oslav, a že pokud vám cokoli nevyšlo tak, jak jste si to malovali, alespoň na chvilku vám zlepším náladu touhle kapitolou já. Můžete ji brát jako opožděný vánoční dárek.
Užijte si čtení, vyhlížejte další kapitolu a nikdy neříkejte nikdy. :)

Sbohem sněhu, budeš mi chybět

23. prosince 2012 v 9:45 | Lirael |  ) My Diary (
Sníh! A je mi jasné, že vydrží jen pár hodin, než začne místo mokrých vloček padat déšť a všechno se to promění do bahna. Ale ta iluze bílých Vánoc mě při probouzení hrozně potěšila. Sice bude zítra naprosto hnusně, ale můj výhled z okna je zrovna teď prostě pohádkový. (což jsem psala kousek po osmé a už teď se to venku začíná bahnit)
Mám všechny dárky. Ještě je musím zabalit... Mám ze všech radost a těším se na rozbalování a reakce. Moje oblíbená část Vánoc.
Včera to bylo dva roky, co jsem si změnila příjmení. Navždycky můj svátek kousek od toho druhého svátku - jméno a příjmení kousek od sebe. :)
Upřímně nemám tušení, jestli jsem přestávám psát protože si už víc jak půl roku zase poctivě píšu soukromý papírový deník, protože nestíhám, nebo protože svoje issues jednoduše ventiluju na tolik lidí okolo a deník, že nějak nemám potřebu psát nic sem. Možná je to kombinace.
Škola je úžasná. Vlastně většinou nemůžu uvěřit svému štěstí, že jsem na svém vysněném oboru a mám tam kolem sebe nejen tolik úžasných vyučujících, ale i tolik fajn spolužáků/kolegů. Jeden z nich je stále Modroočko. Pokrok tu je, ale nepokračuje to nějak závratnou rychlostí... O:-) Ačkoli poslední měsíc mi neuvěřitelností pořád trochu nejde do hlavy, když si to tak přeberu. Kdybyste mi v říjnu řekli, co se všechno stane, nevěřila bych vám, protože jsem celkem pesimisticky aneb opatrně nedoufala skoro v nic.
Pokud ještě čekáte na další kapitolu Nikdy neříkej nikdy, pak vás možná potěší, že minimálně jedna by se tu měla v brzké době konečně zase objevit. Sice se mi pravděpodobně nepovede dostát své deadline celého příběhu 30. prosince o půlnoci, ale chci aspoň trochu pokročit, protože mi psaní a vaše reakce chybí. Dlouho jsem nepsala, protože jsem nebyla schopná řešit Petru, ale daleko spíš jsem si řešila vlastní zmatky a ty mě neovlivňovaly vždycky pozitivně. A tak jdu do psaní vmáčknout svůj optimismus a na chvilku se přepnu na Petřin život. Ani nevíte, jak moc mi to chybělo.
Doufám, že se máte báječně, a že svátky budete trávit přesně tak, jak jste si to celý rok malovali.
Přeju vám hodně pěkných dárků, které vám přivodí úsměv na tváři, pohodu, dobrou vánoční atmosféru a hlavně si buďte jistí, že jestli máte ve svém okolí sníh i na Vánoce, pak máte ohromné štěstí. :)

Úáááááá, jsem tak hrozně nespolehlivá

29. listopadu 2012 v 22:58 | Lirael |  ) My Diary (
Výkřik v nadpisu se naštěstí vztahuje jen ke spolehlivosti ohledně vlastních slibů.
Možná bohužel. No special innuendo intended. Well, maybe there is an unintentional one I couln't avoid very well.
Nepsala jsem. Nemám dopsanou kapitolu a určitě bych ji neměla dopsat během několika následujících dní, protože ty bych měla strávit rozvalováním se a potápěním v primárních a sekundárních zdrojích na eseje do školy a taky psaním a přepisováním a formátováním těch vlastních esejů. A šprtáním na test, který má převážně asi 50% úspěšnost.
Neměla bych je trávit uvažováním nad kravinami a kontrolováním přijatých zpráv ani ničeho podobného. Nemusím být vševědoucí pro pochopení skutečnosti, že pravděpodobně budu spíš dělat kraviny než školu a v neděli a pondělí a úterý několikrát umřu vyčerpánim. A strachy.
Omlouvám se za svojí duševní nevyrovnalost a neschopnost psát něco, co by dávalo nějaký všeobecně pochopitelný smysl a místo toho sem píšu inside jokes. Asi si to tu potřebuju za pár měsíců přečíst a vidět jak moc mi hrabalo.
Sice mi jde hlava kolem ze školy, všeho možnýho i rodiny, ale mám se stejně fajn. To asi díky svému přístupu bylo už i hůř a proč se zbytečně rozčilovat. A why so serious? Dobře, to poslední je tragikomický citát. Hm, a já si říkala, že divnost lidí z mojí fakulty je jen fáma. Anebo ne fáma, ale že je nám to naše šílenství spíš ku prospěchu.
Mrzí mě, že nestíhám a rozčiluje mě vyhlídka, že si nesplním zařeknutí, že do konce roku dopíšu Nikdy neříkej nikdy. No, tak asi nikdy neříkej nikdy, třeba to ještě nějakým zázrakem stihnu.
Určitě bych to stíhala líp, kdybych se šla teď učit, nebo spát, abych se mohla hned brzo ráno učit.
Asi zvolím druhou možnost.
Hned potom, co provinile udělám pár věcí do školy, ať mám zítra pocit, že jsem už nějakou práci udělala.

Zkoprněle zírám, zase září

10. září 2012 v 12:27 | Lirael |  ) My Diary (
Nějak mi ten časový harmonogram úplně nevyšel, takže nemám hotové Nikdy neříkej nikdy, nepřečetla jsem všechny knihy, co jsem chtěla, a zejména jsem od minulého článku nic nenapsala. Ne, že bych u počítače netrávila dost času tak, ačkoli přes léto jsem tu dobu naštěstí dost zredukovala... Dneska ale kvůli příšerné bolesti zad nemůžu dost dobře dělat nic jinýho než sedět, takže si chci rovnou odbýt i ty svoje resty, když už to tak je.
Prázdniny utekly jako nic a mám pocit, že jejich tempo bylo dost dané i stresem ze školy, protože jsem si prostě nestihla všechno vyřešit v prvních termínech. Nicméně teď už je vše vlastně naprosto v pohodě, protože už před svou poslední zkouškou mám splněno dost, abych věděla, že mám zajištěný hladký postup do dalšího ročníku. Konečně.
Měla jsem se vlastně báječně. Až na plánovaný výlet do Itálie jsem stihla všechno, co jsem chtěla. Navíc jsem na sobě přes léto konečně zamakala a tak teď vypadám o něco líp. Už od Vánoc jsem se nechtěla vážit, protože jsem měla pocit, že mě to pak bude mrzet. Nakonec jsem ráda, že jsem to neudělala, protože když jsem si včera odvážně stoupla na váhu, tak mě to číslo stejně děsilo, a to už se vejdu do menších džín a spousta oblečení mi teď sedí líp. Ale jsem na dobré cestě, baví mě se sebou něco dělat a ještě víc mě baví představa, jak na tom budu třeba za rok, když to vydržím. A že já to vydržím. Stačí jen silná motivace a odhodlání. Navíc se mám po létě daleko radši než před ním. Mám tak trochu pošahané vidění kvůli mámině výchově, ona se totiž tloušťky děsí už od doby, co sama před nástupem na vysokou zhubla. Ta její fóbie třeba způsobovala to, že jsem si odmala připadala tlustá, i když jsem nebyla, a že jsem si jako reakci na svou bolest břicha například mockrát vyslechla komentáře, jakože to je tím, že jsem tlustá.
Je super moct o tom psát, ale štvát mě to fakt nepřestává. Lekce do života - přenášení vlastních problémů na druhé není dobrý začátek vztahu. Někdy člověka mentální rodinné zázemí připraví do života, no ne? Ale to je fuk.
Back to a happy place, shall we? Až na ty zpropadený záda se mám skvěle, na dnešek mám v plánu jen nucený odpočinek, fajn film a pak chci zase chvilku psát. Nenávidím ty svoje rozestupy, takže ted zaplňuju chybějící mezery, abych po dopsání následujícího úseku třeba konečně mohla do konce roku celý příběh dopsat, protože se nemůžu dočkat, až vám budu moct všem odhalit vyvrcholení celé té vzniklé motanice. Tak jo, je čas dát si ultimátum pro dokončení a to moje je půlnoc 30. 12. 2012. Je to happy place, i když jsem začala formulací "nenávidím". Miluju psaní. I would define it as a love-hate relationship, because I hate myself for forgetting to do what I love.
Řekla bych, zvykejte si, já už angličtinu vyhnat ze svých snů (často se mi zdá anglicky :)) a asociací nedokážu... Ale stylovější bude - get used to it, because it's not drawing to a close. Not at all.

Nový článek aneb já fakt žiju

11. července 2012 v 1:01 | Lirael |  ) My Diary (
Léto!
Po zkouškovém?
No, ehm, ne úplně. Mírně jsem pokonila jednu ústní zkoušku vlastníma nervama, ačkoli jsem toho uměla dost, takže tu mám až v září, přesněji řečeno 13. 9. - a ne není to pátek, je to čtvrtek. :) Snažim se nestresovat, ale znáte mě, tohle mi nikdy nešlo, takže mám neustále to učení na očích, abych se z toho nemohla vyvlíknout. Sem tam se snažím zopakovat si nějaký poznatky z hlavy a většinou radši skončím, než upadnu do deprese, protože mám přece ještě kupu času. No, tohle já si ale říkám vždycky. Ne, to bude dobrý. Jen je to strašák v září. Plus kredity mi vystačí těsně přesně, takže to dát musím. No pressure, jako vždy.
Ale jinak se mám skvěle! Jasně, v mezích, holt nejsem optimista. Ale volno si užívám, pořád se mi nechce věřit, že nemusím vstávat a můžu si bez výčitek svědomí číst zcela nepovinnou četbu. Akorát jsem se koukala po brigádách pozdě, takže samozřejmě žádnou nemám. Včera byl záblesk jedné, jenže tam nejdřív chtěli jednotlivce, potom psali, že berou už jen dvojice a než jsem za pět minut odepsala, že už jsem utvořila dvojici, tak už měli plno. Vlastně je ještě jedna věc, co možná zkusím, ale to je až po létě. Na druhou stranu se mi to dost líbí.
Nevím kolikátej rozepsanej článek to už za poslední týden je, ale tenhle prostě dopíšu!
Tak přihodím pár letních zážitků.
1) Byla jsem na pár dní u babičky a dědy. Mám je děsně ráda, ale babiččin kuchařský um mi zdevastoval zažívání a chvíli trvalo, než mi nebylo špatně z jakýhokoli jídla. Speciálně pro vaši představu babiččiných kouzel vám popíšu oběd, co jsem dostala hned první den. Na úvod - nenávidím míchání příloh, je to prostě nechutný. A co babička neuvařila dobrého? Nebudu vám popisovat celý talíř, babička holt vaří stylem stokrát dobrý dort (odkaz na Pejska a kočičku ;)). Nicméně jádrem byly zapečené těstoviny s bramborami, slaninou (nejim) a STROUHANKOU (což jsem naštěstí pochopila až u posledního sousta). K večeři to babička polila jakousi omáčkou ze zavařených okurek a smetany. A ano, to byl jen první den a jedno jídlo. Mám babičku moc ráda, takže jsem se usmívala a jen se vehementně bránila přidání, naštěstí úspěšně.
2) Babička má moc ráda televizi. A neuhodli byste, na co se kouká nejraději. Jo, to je ta babička, se kterou jsem se jako malá koukala na Rosalindu. Celý den mi babička s dědou říkali, jak se večer koukají na něco o Turecku. Z nějakého záhadného důvodu jsem myslela, že to je nějaký dokument s více díly. Ale samozřejmě totální omyl. Turecká telenovela asi volně na motivy historie. Ze slušnosti jsem odešla až po pěti minutách. Jenže mí prarodiče mají televizi tak nahlas, že mi nepomohly ani dvoje dveře, vzdálenost celého bytu a sluchátka v uších. Ještěže je mám tak ráda.
3) Po děsně dlouhé době jsem byla v bazénu. A já jsem byla na vodě a blbostech v ní závislá odmala, prakticky jsem v tom vyrostla. A teď už mám absťák, protože dneska jsem nebyla. Na zítřek večer mám ale jasný program!!! Juchů.
4) Začala jsem příliš používat slovo juchů. Častěji sarkasticky. Minulá položka je vyjímka. ;)
5) Taky mám Modroočko-absťák. Další moje super vlastnost je naivita. Já si myslela, že mě to třeba totálně přejde. Můžu dodat jen: ha ha ha. Ale neviděla jsem ho "jen" dva týdny. Třeba přecházení teprve přijde. (Ha ha ha.)
6) Nevím k čemu bych se měla přiznat dřív, všechno jsou šílenosti nejvyššího kalibru, tudíž si nechávám nějaký perly na příště. Navíc jsem se dýl neviděla s Alienor a nehodlám zase vést konverzaci, kdy za nějakým svým kvákem uslyším "Já vim." Je to velice creepy, plus pak ztrácim koncentraci, pointu a hlavně vtip.
A vtip je to nejdůležitější.
Aspoň se sama pobavim, když už nic jinýho. :D
Pointa očividně neexistuje. Nicméně pokud se chcete podělit o nějaké svoje letní zážitky, jsem jedno velké ucho/monitor/klávesnice/pako/oko.

Nostalgické plácání (aka zkouškové strikes again)

21. května 2012 v 19:20 | Lirael |  ) My Diary (
Nostalgie. Nějak mi leze na mozek, zvlášť poslední dobou.
Ode dneška je tu zkouškové. Škola byla plná lidí. Já psala jednu delší písemku, zítra píšu další. Ve čtvrtek mám další zkoušku. Proště přesně tak pomalounkej nájezd, jakej bych si přála, jasně. Proto tady prokrastinuju místo toho, abych se učila, což bych vážně měla.
Včera mi ta nastalá pohodička vrátila vzpomínky na věci, které mě stresují. A včera mě stresovalo dnešní ráno víc než dneska to zítřejší, takže teď si dávám pauzu.
Jsem náladová, ovlivní mě spousta věcí, jenže mám paměť na otravné detaily, takže někdy mi určité zážitky něco znechucují.

Tak třeba nemůžu jíst hranolky, každopádně ne ty, co bych si dělala doma. Proč? Bylo to jediné jídlo, kterým jsem se minulý rok o svaťáku stravovala, když jsem se donutila odtrhnout od učení (v pozdější části týdne, kdy už jsem chytla nervy), načež jsem stejně jedla nad poznámkami. Dřív jsem mívala třeba ráda lékorky a ty teď nemůžu ani vidět. Vlastně jsem si je koupila za poslední rok jen jednou. Když jsem totiž podělala svojí maturitu ze zeměpisu, tak jsem v nastalém šoku skoro nebyla schopná komunikace a mamka se akorát cestou domů stavila na nákupu, koupila i ten pytlík lékorek. No, a já jsem pak seděla ve společenském oblečení ve svém pokoji, všude kolem nastláno mapami, poznámkami, atlasy, učebnicemi a sešity, totálně mimo a s pytlíkem lékorek v ruce. Netečně jsem žvýkala a už v tu chvíli jsem věděla, že lékorky už budou navždycky chutnat jako potupa. Pak jsem si je jednou koupila znovu ve snaze dokázat sama sobě, že už jsem se přes to přenesla. Pořád nic, mimochodem. Chuť jednoho druhu pečiva mám zase doteď spojenou s osmiletým gymplem, ze kterého jsem po čtyřech letech odešla. Povedlo se mi to tak, že jsem si tam po nějaké době konečně začala dělat svačinu a postupně jsem se i naučila normálně snídat, nějak jsem narazila na jeden takový rohlík, celkem mi chutnal, rodiče ho kupovali vždycky (a kupují dodnes) a když si ho teď z nouze sem tam dám, vždycky mi ta chuť (zvlášť ve spojení s okurkou a šunkou) navodí pocit všech těch přehnaně brzkých rán a školy, odkud jsem s radostí vypadla.

Třeba takovová skořicová zmrzlina, kterou mám pořád ještě ráda, to je výjimka. Tu jsem sice poprvé jedla u babičky na Slovensku, ale to naše rodina ještě nebyla v troskách, takže tam není žádná trpkost. Medovník jsem zase poprvé ochutnala na výlětě ve Znojmě asi ve třinácti. Pro mě to byla celkem událost, protože kvůli alergiím jsem ořechy dřív nemohla totálně vůbec. Stresuje mě tikání hodin, kravál letadel. Uklidňuje mě vzduch po dešti, modrá barva a rytmus dopadajících kapek.

Mistrovství světa v hokeji se hrálo minulý rok během svaťáku, takže mi to nostalgii navodilo ještě víc. Jako kdyby se kolem mě zase válela záplava učení a já si u zapnutého hokeje nalhávala, že se zvládnu naráz s tím i učit. Mám pocit, že vůbec všechno, co teď kolem státních maturit slyším, mi akorát navozuje vzpomínky na minulý rok. Vrací se mi kraviny, které jsem úspěšně zapomněla.

Ve čtvrtek večer mě v hospodě po dlouhé době doběhla minulost ještě jedním způsobem (jo a hrál se taky hokej). Děsně se mi líbí, že jsem si na vysoký začala hezky novej list jiným příjmením, ještě víc se mi líbí tohle malé tajemství mít. Není to ani něco, co bych potřebovala troubit všem okolo, to spíš naopak, vysvětlování není úplně moje oblíbený téma, plus u toho na lidi možná působim jako blázen. Kdo by se jim divil, když se u toho pokaždé culim jako cvok na útěku z blázince anebo aspoň jako šílený vědátor, který právě vynalezl něco průlomového? Jsem tak šťastná, že jsem to udělala! Ačkoli jsem ještě nevypilovala podpis, který měním skoro každý týden - jednou mě děsně pobavilo, když jsem se podepsala jako mamka, tzn. podpis, na který jsem vždycky čekala kvůli něčemu do školy. A najednou jsem ho jedním tahem načárala úplně stejně na prezenční listinu na jednom semináři. Odbíhám, já vim. Jde ale o to, že ve čtvrtek jsem si jen povídala s jednou spolužačkou. Všichni lidi mého věku totiž právě mění občanku na tu novou verzi, což se mě netýká, protože mně ta moje platí až do roku 2016. Nějak jsme se o tom bavily a já totálně zapomněla, že všichni teď chodí pro tu novou, takže jsem byla překvapená, že ta holka už ji má. Jenže máme narozeniny blízko u sebe a tak mi položila jasnou otázku - proč já ji nemám? Na chvíli jsem se zarazila, mohla jsem lhát, ztráta té staré, cokoli. Vlastně už to bylo podruhé, co jsem se k velkému Odhalení přiblížila během nějakého rozhovoru s ní. A najednou jsem to řekla. Vědomě jsem se teda snažila ztlumit hlas, který mám normálně dost netlumený, aby mě moc dalších spolužáků neslyšelo... Ale vlastně to bylo jedno. A bylo fajn to někomu říct. Ne, že by byla první spolužačko-kolegyně (je u nás naprostá převaha holek), které jsem to řekla, to ne, ale už dlouho jsem to nikomu neříkala. Já vim, jsem cvok. Aspoň si to přiznám.

Taky přiznávám, že tímhle "mírně" mrhám časem.

Chci jen říct, že jsem labilní magor. Ale i tak jsem šťastná, jen musím vědět, čemu se mám vyhýbat, aby mi nehráblo. Nebo teď už vím i to, že strava během zkoušek musí být natolik pestrá, abych si neznechutila něco dalšího.

Mimochodem pro sympatického spolužáka jsem vymyslela přezdívku Modroočko, v případých dalších výlevech na jeho adresu se tu to slovo bude vyskytovat častěji. Jo, má modrý oči. Vadí mi jen to, že kouří, a vadí mi to dost málo, což je základ pořádné kraviny z mé strany, když mi racionalita dojatě mává v dáli. Vtip je v tom, že on o mně pravděpodobně zájem nemá a mě neodrazuje dost ani tohle. No co, vždycky jsem byla snílek. Jakkoli debilní s připadám, vždycky mě to i trochu baví. A když jsem jednou debilní neracionální panák, tak co, o to vtipněji se na to dá vzpomínat, že jo?

Sborem: jo!

Díky.

Taky jsem se rozhodla, že ať se děje cokoli, jakože teď nemám na léto prakticky žádné plány, tak si udělám výlet do Verony. Nikdy jsem nebyla v Itálii, plus jsem magor. Já a moje specifičnost, abych to nezvala nějak zaobaleně, je prakticky pravé téma tohohle článku. Ale proč bych měnila jednou vymyšlený nadpis? Zvlášť když už se vážně musím jít učit.

PS: Důkaz, že mi hrabe -> druhý článek s narůžovělým avatarem. Já růžovou normálně nemusim. Pápá, pápá, inteligence. Budeš mi chybět! A to fakt. Protože je ZKOUŠKOVÝ a já tě POTŘEBUJU. Neodcházej! Ne- Áááááu. Co se třeba na chvilku vrátit, co říkáš? Co? Kde? Páni, to je úleva. Bez mozku je všechno tak snadný.

Když mozek vypovídá službu

9. května 2012 v 23:01 | Lirael |  ) My Diary (
Víte, to se má tak.
Mám sem co psát. Vlastně mám víc, co říct, než už dlouho. Ale je prostě těžký psát o věcech, které si nechcete ani přiznat sami sobě, natož je plácnout do obličeje ostatním. Protože tak si teď připadám. Jako kdybych každému z vás mávala před obličejem kusem inkoustem popsaného papíru a zírala na vás tak nepříjemně, že by vám dlouho netvalo mě okřiknout, ať vás nechám být.
A co že se mi to děje?
Upřímně, ztrácím přehled.
Upřímněji: od samotného začátku tohohle blogu jsem nebyla do nikoho zamilovaná. A nechci tenhle výraz pro svůj současnej stav používat, protože se přestávám chápat, tudíž jsem sem nechtěla psát, abych vás taky nenudila ukňouranými žvásty. Bohužel už to nešlo vydržet, měla jsem psací absťák. Lépe řečeno - už pár měsíců jsem používala raději inkoust, než klávesnici a zachtělo se mi něco nicneříkajícího přidat sem.
Teď mám strach, že to, co se sem chystám napsat, nevycenzuruju dost. Takže protahuju prsty a měním postup. ;)
Možná je to jedno, protože se koneckonců nechápu, takže si třeba všechno tohle jen nalhávám.
Pravděpodobně tenhle článek ani nedopíšu a nezveřejním, tudíž je to prakticky fuk, ne?
Nicméně je mi hrozně. Nemůžu se na nic koukat, nic si číst a už vůbec ne poslouchat oblíbený písničky, protože mi ho všechno připomíná a já si pak přijdu ještě ujetější. Kolikrát jsou asociace tak absurdní, že si to ani sama nevěřim.
Nebo moje sny. Plácala jsem tady už někdy o tom, jak podivný mám sny? Plný barev a světla, se spoustou lidí a rozhovorů, v místech, které všechno podivně propojují a s příběhem, ze kterého se mi kolikrát nechce probudit. Miluju svoje sny. Ale probuzení nenávidim. Tenhle týden se mi zdál jeden tak perfektní sen, že jsem na jeho konci brečela štěstím a přesně v tu chvíli zazvonil budík. To snad naše podvědomí přesně ví, v kolik budeme vstávat, že se tohle děje snad každému?
Nikdy byste neuhodli, co všechno je na mojí situaci šíleného, ale nástin postačí. Je kuřák a MNĚ, mně zarytýmu nekuřákovi, kterej je kolikrát agresivně expresivní, co se cigaret týče, mně je to prostě totálně jedno. To asi rozsahem absurdity vážně stačí.
Přísahám vám, že jsem nikdy nebyla tak mimo, jako jsem teď. Strašně o něm chci mluvit, přiom nechci, jsem příšerně vynervovaná a bez nálady, když ho dýl nevidim. Stejně tak mě zase vykolejí každej jeho úsměv, nebo když něco řekne. Nenávidím nejistotu, přitom se bojím cokoli udělat. Chovám se a usmívám jako idiot. Především na něj ale nejde nemyslet.
Jak hluboko jsem se dohrabala...
Víte kolikrát jsem byla odhodlaná zeptat se ho, jestli by se mnou nechtěl někam zajít? Nejpitomnější je, že pár příležitostí jsem promrhala a následně si pak pokaždé několik hodin nadávala. Všechny dobrý nápady přišly pozdě. Kolikrát se ale stalo, že zrovna ten den jsem ho ani neviděla... Časem jsem to přisuzovala osudu, který mě varuje, že to není dobrý nápad zkoušet. Jako kdyby mě něco zachránilo před vlastní blbostí. A to ačkoli mi podobný myšlenky přijdou dost pitomý.
Připadám si, jako kdybych nedobrovolně podstoupila lobotomii.
Myslím, že nehrozí, že bych sem někdy napsala jeho jméno, protože z toho nikdy nic nebude.
Dost totiž pochybuju, že by na tom mohl být alespoň částečně tak, jako já. Z čehož je mi jen a jen hůř. Připadám si jako asociální pošuk, zoufalá naivka a bůhví co ještě. A všechno jen protože jsem tak žalostně sama a každým dnem to na mě dopadá víc. Fakt bych o něčem podobnym raději psala povídku, než to sama prožívala.
Vážně, lobotomie.
Ale jsem ve své podstatě snílek, takže naděje umírá poslední a naivita dosahuje už stratosféry. Nebo to je spíš do ionosféry volající blbost? Nevím.
Vím ale jistě, že komunikace je daleko těžší, když člověku neustále sviští hlavou tohle a navíc vidí obličej dotyčného, kdykoli zavře oči. Soustředění fuč, mozek v emigraci a celkově pravděpodobně bez šance na úspěch.
Jo, asi už kňourám.
Já vás varovala.
Nechci sem psát nesčetné důkazy vlastní blbosti a pomatenosti.
Vlastně už ani nechci psát dál, protože jsem děsně unavená a pointa šumí pryč.
Jsem jen děsně mimo a právě teď nemůžu ani tam a už vůbec ne zpátky.

Nádherně hnusné počasí

31. března 2012 v 20:48 | Lirael |  ) My Diary (
Já nevim čím to je, že poslední dobou stíhám tak málo věcí.
OK, je to školou a seriálama, ale víc školou, fakt. Asi jsem většinou tak akorát utahaná, abych dělala jakoukoli neplnohodnotnou činnost, když už za sebou mám povinnosti.
Představte si, že tenhle semestr mám před sebou psaní několika prací, na který se svym způsobem i vážně těšim. Kritika českých překladů Meg Cabot a hlavně konečně pořádné pitvání se v Romeovi a Julii, ke kterému jsem vlastně nikdy neměla příležitost, ačkoli jsem si za ty roky, kdy jsem se tím posedla, přečetla spoustu odborných publikací a jsem si vážně jistá, že toho o téhle hře vím poměrně hodně. Jediná jiná věc, co jsem kdy na R&J napsala, byla slohovka v osmý třídě. Vlastně jsme měli i dobrý téma, ale nedávno jsem na tu svojí věc narazila a celý to bylo jen shrnutí děje a v posledním odstavci jsem se teprve fakticky dostala k zadání. Doteď nechápu dvě věci - jak jsem si mohla myslet, že to je dobře a jak mi to proboha prošlo.
Nějak jsem se poslední dobou odvrátila od tohohle blogového "deníku" k tomu starému papírovému a bylo to moc fajn. Možná poprvé mi došlo, jak to je pro mě důležitý. Nejen vypsat se z problémů, když nikdo neposlouchá, a číst si po sobě starý zápisy, neztrácet střípky vzpomínek, které pro mě byly v tu chvíli tak nezapomenutelné, mít místo, kam můžu napsat cokoli, aniž bych kohokoli urazila a děsně mi to pomáhá. Hlavně jsem si ale konečně přiznala, proč jsem s deníky vůbec začala. Jasně, do devíti let to bylo spíš takový to ohraný - koupila jsem si super hezkej sešit v tvrdejch deskách, ode dneška budu psát každej den a pak spousta prázdných stran. Přijde mi skoro jako klišé tohle říkat, ale jasně, že psaní deníků pro mě byla soukromá psychoterapie po rozvodu rodičů, sama sobě jsem si dělala psychologa. Proto se mi taky daleko líp uvažuje psaním, které teprve postupně nabývá pointu, stejně jako tenhle slepenec tady. Jakkoli jsou pro mě důležité knihy od oblíbených autorů, vždycky budu mít na prvním místě svoje spatlaniny. Nikdy nebude nic děsivějšího a ubrečenějšího, než ty stránky popsaný mnou v průběhu těch let. Málokdy mám vůbec sílu si číst, co jsem napsala v určitých chvílích, ale vždycky to tam je, vždycky se k tomu můžu vrátit.
Taky se mi upřímně nelíbilo nechat tady mrtvo další jeden celej měsíc. Teď večer ale kašlu na školu a jdu psát, protože jsem na to nenašla čas dýl, než by se mi líbilo. Ten soubor už ani nemám v posledních otevřených, jak jsem se zavalila haldou školy.
Je toho tolik, co jsem sem nenapsala a chtěla bych. To, jak úžasný byly moje dvacetiny, to, jak jsem nedávno byla na novinářské premiéře filmu Shame, díky kamarádce, která má děsivě dobré kontakty, to, co přesně dělám ve škole, to, jak divné bylo včera setkání a horká čokoláda s bývalou spolužačkou, to, jak jsem konečně zase několikrát nosila svojí oblíbenou sukni, když jsem teď roky byla v sukni jen kvůli nějaké příležitosti, to, že si už zase lakuju nehty, to, že už víc jak rok se nejmenuju tak, jak jsem to roky nesnášela a jak krásné je najednou hlásit vlastní příjmení, když je to potřeba, to, jak moc mi vyhovuje probudit se do hnusného počasí, když nejsem psychicky a ani oblečením připravená na slunné dny... Jsem divná, když si nechci jít ven pinkat - jo, taky jsem se začala učit tenis -, tak prostě nechci hezké počasí a líbí se mi, když je hnusně. Ne, už roky se mi líbí, když je hnusně a zima, to není jen chvilková marnivost. Mám tak strašně ráda déšť, deštníky, šály a kabáty! V zimě se mi taky líp spí. Nejsem úplně připravená na rozloučení s "hnusným" počasím, které mi přijde spíš nádherné.
Tak jsem se pěkně rozepsala, dala zase jednou najevo, že žiju a teď jdu konečně psát pořádně!

39. kapitola - Když není cesty zpět (2. část)

9. února 2012 v 9:56 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Přemýšlím, co bych vám tady tak vyprávěla za pohádku, když to pravděpodobně přeskočíte a hned budete číst další kousek kapitoly. Smějící se
Mimochodem jsem ji odvážně dopsala v polospánku dneska ve dvě ráno, když jsem navíc měla hlad. Nehledě na všechny blbosti, co dělám, tak bych se taky měla učit na svojí poslední - a nejhorší - zkoušku, což se mi nechce. Včera jsem toho náhodou udělala celkem hodně, a tak jsem si vyloženě zasloužila odpočívat psaním.
Pokud někdo vidíte tuhle povídku prvně a jste vyděšení číslem kapitoly a naprosto zmatení, můžete si ji proklepnout tady a všechny staré kapitoly najdete takhle. To číslo jsem si vážně nevymyslela stylem Tak co tam naklepu dneska?.
Teď musím jít máknout, protože jsem na dnešek pozvala na oběd babičku s dědou. Nevinný
Snad se vám bude kapitola líbit a doufám, že se mi podaří dávkovat zbytek co nejdříve.

39. kapitola - Když není cesty zpět (1. část)

9. února 2012 v 9:55 | Lirael |  Nikdy neříkej nikdy
Asi se ani nebudu pokoušet obsáhle vysvětlit, proč jsem během celého roku 2011 nepřidala ani jednu kapitolu. Ve zkratce možná jen: hysterák z maturit začal hned po novém roce a až do tohohle zkouškového jsem nenapsala (nedopsala) nic dost dlouhého.
Mrzí mě to, to sice jo... Na druhou stranu jsem se ale zase mohla víc soustředit na celek těch zbývajících a koukat se na to s větším odstupem taky pomohlo. Nebojte úplně jsem se neflákala, napsaných mám už 35 dalších stran, jen to musím dopropojovat a dopsat. Nezapomínejte na mou "geniální" osnovu, co jsem si hned na začátku vymyslela. Jen se ještě protáhla, je rozházená na několika místech a fázi, kde jsem teď, jsem si popsala slovy: A dál něco běží.
No nejsem já geniální?
Potřebuju to už dopsat a mít to hotový, protože jsem to začala psát v létě 2008 a není to takové veledílo, abych vůbec směla psát tak dlouho, když to ještě vypouštím čtenářům po kouskách.
No nic. Snad máte někdo ještě z kapitoly radost i po takové době. Užijte si čtení a já vám přísahám, že další nebude až v roce 2013, ne-li rovnou 2014. Pro osvěžení paměti vám asi doporučuju mrknout na tu minulou, abyste se neztráceli.
Nejvíc k vzteku je, že jsem konečně jednou napsala kapitolu, kde na sebe všechno navazuje a je příliš dlouhá, takže to stejně musím rozdělit. Šlápnul vedle
Lepší než dát vám sem po tak dlouhé době něco, co má tři stránky. Mrkající

Odvolání starší recenze filmu "The Imaginarium of Doctor Parnassus"

22. ledna 2012 v 11:11 | Lirael |  ) Regál plný filmů (
Tenhle článek nemůžu nenapsat.
Film jsem viděla poprvé hned když vyšel, tedy když mi bylo čerstvě osmnáct. A byla jsem přehnaně kritická a dalo by se říct i zabedněná. Ačkoli radši bych to přičítala svojí nevědomosti, možná předpojatosti a asi určitě nevyspělosti, i když se mi nic z toho přiznávat nechce. Smějící se
Neuplynulo tolik času, ale evidentně mi to stačilo, abych k tomuhle všemu došla. Několik měsíců jsem se na film chtěla podívat znovu, protože mám ráda vracení se k příběhům a následné pozorování změn ve vlastních reakcích. Tohle není první film, který jsem nejdřív zavrhla a teď mi přijde úžasný. Ano, úžasný. Použila jsem tohle slovo a za těmi pixely si stojím. Mrkající Stejně to bylo i u některých knížek, nikdy bych nepoznala autorský humor Meg Cabot, kdybych se nepřenesla přes skutečnost, že jsem se k ní dostala přes osobu, která mi dost pila krev. Kdybych dala na první dojem u lidí, nikdy bych nezjistila proč by mi ona osoba měla vadit a stejně tak bych nikdy ani neměla nejlepší kamarádku (jiná osoba než první osoba). Prostě potřebuju čas. Změna názoru, dospívání, mozek - říkejte tomu jak chcete.
NICMĚNĚ (abych se vrátila k filmu): Je to geniální. Každá scéna, každý detail. A jasně, na můj vkus se začátek mírně táhne, to bych nebyla já, abych byla stoprocentně spokojená, ale všechno tvoří celek, který by si zasloužil i vyšší průměr hodnocení než 7/10, který má na IMDB. Nápad projít zrcadlem a nechat se unést vlastní fantazií, i všechno s Mr. Nickem. Efekty, Heath, Terry Gilliam. Prostě a jednoduše: jsem ráda, že nejsem natolik zahořklá abych neuznala chybu a abych některé věci prostě nezkoušela znovu a znovu. A tuhle budu znovu zkoušet ještě hodněkrát, to mi věřte.
Tohle bude nejspíš navždycky nejdůstojnější možné umírání herce v průběhu filmu, protože on tam zůstal a mírné úpravy scénáře celek jen obohatily. A herci, kteří si zbylé kousky jeho role rozdělili, přenechali honorář Heathově dceři Matildě. Tohle všechno spolu s filmem tvoří vážně bublinu geniality. A jo, přestávám být předpojatá, věřte mi. Je daleko zajímavější nebýt. Dlouho nebudu srovnaná s tím, že v pouhých 28 letech zemřel 22. ledna 2008 tak skvělý herec, ale jsem ráda, že za sebou nechal filmy jako The Imaginarium of Doctor Parnassus a Brokeback Mountain, a že mám výmluvu jednou v roce se zavřít v pokoji, pouštět si jeho filmy jeden za druhým a být přehnaně emotivní kdykoli se objeví v záběru.
- - -

Plácání o seriálech, filmech a Youtube

14. ledna 2012 v 13:53 | Lirael |  ) Regál plný filmů (
Poslední dobou jsem neměla moc čas číst co bych chtěla a většinou tak ve volném čase koukám na seriály a filmy. Plus jako blázen projíždím Youtube.
Tudíž jsem se rozhodla udělat článek s plácáním o pár seriálech, daleko víc o filmech (a sem tam jejich předlohách) a nakonec o různých zajímavých videoblogerech z Youtube. A těch znám fakt hodně.
Včera v noci jsem se sekla u spoustou trailerů, takže článek je hotový až teď a já se teď půjdu vážně (chvíli) (možná) učit. A to uvnitř článku jsem neřadila podle preferncí, spíš podle toho, jak mi to přišlo pod ruku a jak mě to postupně napadalo a pak mi přišlo zbytečný to přehazovat.

Plácání o sněhu a zkouškách

14. ledna 2012 v 0:41 | Lirael |  ) My Diary (
Tak dneska pořádně sněžilo!
Ok, tohle možná neni originální začátek. Ale uznejte, že jsem si ho ve své ujetosti na sníh zkrátka nemohla odpustit. Teoreticky jsem se měla učit na příští týden, ale jak venku byla chumelenice, tak jsem prostě vstala a jako v tranzu jsem se vykyblíkovala ven. Nebudu ale zapírat, že dneska jsem se stejně neučila. Mrkající Ta fotka vpravo mi přijde vážně nádherná, můžete si ji kdyžtak pořádně prohlédnout tady. Chtěla bych mít foťák, který by tohle přiblížení zvládl, i navzdory tomu, jak podivně asi působí touha jednou si pořídit cosi nejspíš příšerně drahýho, aby člověk mohl fotit párkrát za rok sněhový vločky.
To to zase hezky plácám.
Mám se fajn, 21. prosince jsem oslavila výročí změny příjmení Je na prachy, Vánoce byly většinou fajn, Silvestr byl už několikátým rokem skvěle divnej (tentokrát i s alkoholem Smějící se) a pak začalo zkouškový a teď většinou ani nevim, co je za den. Zkoušky bych radši podrobně nezmiňovala, ale chci se pochlubit naprostou dokonalostí, která se mi přihodila, ale taky se teda týká zápočtu. Na jednom semináři je velkou částí hodnocení jeden delší esej (ta esej, ten esej? já pokaždý používám co se namane) a já s tím vážně nebyla spokojená. Uznávám, to já jsem se svojí prací málokdy. Nicméně: museli jsme čerpat i z odbornejch prací kritiků a používat jejich interpretace jako takovej odrazovej můstek našich nápadů. Jednu věc se mi podařilo okomentovat slovy: "With all due respect, I disagree." Na což jsem stále pyšná. Dostat známku ale trvalo dýl, protože to většině z nás vyučující ještě vrátila s pár drobnostma k opravení. Takže i když se to odevzdávalo někdy na začátku prosince, asi, já nevim, ale před Vánocema, tak hodnocení mám až od úterý a dostala jsem áčko! To je jako jednička. Ale jsem z toho naprosto nadšená. Hned mi ta práce přijde inteligentnější než předtím. V duchu se jí za tu křivdu omlouvám. Nevinný
Dneska dopoledne jsem měla pocit, že mám o čem psát. A nebudu sem psát ani o svojí ujetosti na cokoli s vločkou a na lakování nehtů, které už mám po tom roce a kousek celkem v malíku.
Možná jsem chtěla spíš odepsat kamarádce na mail, když o tom tak uvažuju. Smějící se A napsat jiný, co jsem slíbila už ve čtvrtek po jedné nepovedené zkoušce. Omlouvám se! (Btw - Tak ti to kdyžtak řeknu v neděli, když zapomenu.)
Nicméně se mi stejně líbí, že konečně zase smolím článek.
A i když to nahoře je blbost, tak to uveřejním a to zajímavější bude až v tom následujícím. Protože mě napadlo něco skvělýho. Podle mě, takže vy si to na svojí škále skvělosti upravte dle svých preferencí. Mrkající A ne, kapitola k Nikdy neříkej nikdy to není, ačkoli na té makám. Ve stresu z učení se mi vždycky prokrastinovalo nejlíp psaním.

Jak snadné je mít mě pod palcem

5. prosince 2011 v 23:19 | Lirael |  ) Řečnický pultík (
Pokus o poetičnost nadpisu ignorujte, jsem ovlivněná trvalým přísunem snah donutit mě hluboce uvažovat a většinou z toho vyleze spíš něco patetickýho. Dneska nechci referovat o tom jak se mám a jak toho mám hodně. Mám, ale o to nejde. A pořád mám i tu jednu sympatickou spolužačku, která nemá pocit, že je sympatická. Smějící se
Chci psát o svých palcích.
A pro ty z vás, kteří mě neznají, nebo mě znají a nevšimli si toho, mám trošku jinak narostlé palce. Menší z nehtem velikosti levé hemisféry toho vašeho na palci položeného na ležato a přesně o ten kus je celý prst i kratší a daleko špalíkovitější. Chvílemi mi připomínal tou šířkou nahoře hlavu E.T. Ale je to špalík, ne špejle zakončená bůhvíčím. Fotka každopádně nebude, takže zapojte fantazii.
Nikdy bych svoje prsty neřešila, kdyby nebylo lidí okolo a věřte mi, že třeba na základce se jich do mě pár právě kvůli palcům dost naváželo. Když jsem byla malá, tak lidem přišly moje mini prsty roztomilý. Tety z otcovy strany se pokoušely o láskyplné pošťuchování a přivodily mi mindrák. Vlastně celá tátova rodina. A to výjimečně nemluvím o psychické újmě z příbuzenství s nimi. Prostě si moje palce vzali jako něco, co je na mě nejdůležitější a dali jim dokonce odpornou přezdívku. Mně odpornou, jim přišla neskutečně rozkošná. Tety byly krávy.
Na základce jsem lidem zcela přesvědčeně tvrdívala, že jsem si to přivodila ve školce, kdy nám zakazovali při hňácání modelíny hlasitě mlátit dlaněmi a já tím pádem tlačila palci. Dneska jsem si poměrně jistá, že byla blbost si to myslet. Jeden vzdálenější příbuzný měl prý dokonce stejně vypadající prsty.
Čím dál jsem byla od základky a pátý třídy, a možná právě proto, potkávala jsem se tím víc s lidmi, kteří mi moje palce neměli potřebu předhazovat, nejspíš to bylo tím, že narozdíl od mnoha měli mozek. Většinou se nikdo ani nezmíní, nebo si nevšimne. Nemyslete si, že bych z těch prstů denně seděla doma v depresích, to ani náhodou, ale už kvůli debilním tetičkám a pár blbečkům jsem si už strašně dávno začala palce schovávat. Užívám si schovku v rukavicích a když jedu v MHD a držím se tyče, vždycky mám palec schovaný, aby si ho někdo nevšiml a nemyslel si bůhvíco. Prostě mi tak narostly, ne že bych měla nějakou zákeřnou nemoc útočící na palce a dokonce to ani není dětinským kousáním nehtů, kterého jsem díky bohu dávno nechala. Prostě a jednoduše.
Kromě toho automatického zakrývání, třeba i během čtení knížek, které si doma otevřené přidržuju právě palci a mimo dům často jakkoli jinak, jsem palce už dlouho neřešila. Sem tam si jich někdo všimne, ale nikdy na ně zákeřně neukazuje ostatním a už vůbec nemá potřebu vylívat si na mě svoje komplexy.
Jednou dávno mi dokonce někdo řekl, že ať si nedělám starosti, že s těmi divnými neúplnými prsty můžu jít na plastiku. Sakra cože? Za prvý - plastika ani náhodou, ale za druhý, proč bych měla? Není to jako kdyby mě omezovaly. Mám všechny klouby, normálně těma palcema hýbu a nemám pocit, že by mě esteticky znehodnocovaly (jak by mohly v kombinaci s tím okolo?), dokonce mi přijdou celkem vtipný, ale ze strachu z podobně zabedněných lidí se za ně svým způsobem stydim, protože se chci vyhnout těm zpropadeným dotazům a narážkám.
Zrovna když jsem měla hlavu jako pátrací balón z úkolů, tak jsem začala doučovat jednu holku angličtinu. Viděly jsme se po celkem dlouhé době a jedna z prvních věcí, co mi řekla, bylo: "Proč máš tak napuchlý palce? Co se ti s nima proboha stalo?"
Chtělo se mi zaječet "Hovno!" a odejít, a že to byl chvilkový záchvat, který mě už dlouho nepopadl.
Taková xenofbní reakce! Použít něco stylu jé, ty máš zvláštní palce, fajn, ale proboha palce? GR, GR a ještě jednou GRRR! Nečekané ovládání se bez použití vulgarismů! A dobře já.
Moje palce jsou normální a sice nejsou ultra multifunční, jako evidentě všechny esteticky přípustnější palce, a nedosahují průměrné délky, ale tak co?
Mám je ráda a deptá mě jak mě někteří zdeptali, že mám potřebu je skrývat a nejvíc ze všeho mě serou lidi, který mi k tomu dávaj důvod. A teď upřímně doufám, že ta holka náhodou nemá adresu na tenhle blog a jestli má, tak je mi to pravděpodobně upřímně jedno, protože moje palce hrubě urazila.
Všechny, kteří mě znáte osobně, varuju, že koho příště uvidím, že mi nevybíravě kouká na palce i přes tenhle můj emotivní výlev, tak ho čeká úmorná přednáška na první nezajímavou věc, která mě napadne. A věřte, že jsem poměrně výřečná a v případě jasného odhodlání, důvodu a nasrání jsem nezastavitelná.

Kam dál